Kočka divoká (Felis silvestris)
Základní charakteristika druhu
Kočka divoká (Felis silvestris) je středně velká šelma z čeledi kočkovitých (Felidae), která je považována za původní druh evropské fauny a blízkého příbuzného domácí kočky. Na rozdíl od zdivočelých koček domácích se jedná o geneticky odlišný a přirozeně plachý druh, pevně vázaný na lesní prostředí. V minulosti byla kočka divoká silně pronásledována, což vedlo k výraznému úbytku populací, avšak v posledních desetiletích se díky ochraně postupně vrací i do některých oblastí České republiky.
Vzhled a rozlišovací znaky
Kočka divoká působí robustnějším dojmem než kočka domácí a má silnější končetiny, širší hlavu a kratší, velmi huňatý ocas s typickými černými pruhy a tupě zakončenou špičkou. Srst je hustá, šedohnědá s tmavším hřbetním pruhem a méně výraznou kresbou po stranách těla. Oči mají žlutavé až zelené zbarvení a uši jsou krátké, bez štětiček, což ji odlišuje od rysa.
Výskyt a prostředí
Přirozeným areálem výskytu kočky divoké jsou rozsáhlé listnaté a smíšené lesy Evropy, především v horských a podhorských oblastech. Vyhledává klidná území s hustým podrostem, skalními útvary nebo starými stromy, které poskytují úkryt. V České republice se vyskytuje především v pohraničních horských oblastech, kde navazuje na populace v okolních státech.
Způsob života a chování
Kočka divoká je převážně noční a velmi plachý samotářský druh, který se lidským sídlům vyhýbá. Každý jedinec obývá vlastní teritorium, jehož velikost závisí na dostupnosti potravy. Komunikace probíhá především pomocí pachových značek, škrábanců a hlasových projevů v období rozmnožování. Přes den se kočka ukrývá v dutinách stromů, skalních štěrbinách nebo hustém křoví.
Potrava a lovecké strategie
Složení potravy
Základ potravy kočky divoké tvoří drobní savci, zejména hraboši, myši a další hlodavci, doplněni ptáky, plazy, obojživelníky a výjimečně hmyzem. Větší kořist loví jen zřídka. Lov probíhá tichým plížením a rychlým výpadem, přičemž kočka spoléhá na vynikající sluch, zrak a hmatové vousky.
Význam v ekosystému
Jako vrcholový predátor drobných savců hraje kočka divoká důležitou roli v regulaci jejich populací a přispívá k udržení přirozené rovnováhy lesních ekosystémů. Její přítomnost je často považována za ukazatel dobrého stavu přírodního prostředí.
Rozmnožování a vývoj mláďat
Reprodukční cyklus
Období říje nastává obvykle v zimě, nejčastěji od ledna do února. Po březosti trvající přibližně 63–68 dní rodí samice na jaře dvě až čtyři koťata. Mláďata se rodí slepá a zcela závislá na matce, která je vychovává v dobře ukrytém doupěti.
Péče o mláďata
Koťata začínají přijímat pevnou potravu zhruba po měsíci a samostatná se stávají během podzimu. Matka je učí lovit a orientovat se v teritoriu, než se mladí jedinci osamostatní.
Ohrožení a ochrana druhu
Hlavní hrozby
Mezi nejvýznamnější hrozby pro kočku divokou patří ztráta přirozeného prostředí, fragmentace lesů, dopravní nehody a především křížení s kočkami domácími, které může vést ke genetickému znehodnocení populace. Negativní vliv má také nelegální lov a rušení člověkem.
Ochranná opatření
Kočka divoká je v České republice zvláště chráněným druhem a je chráněna i evropskou legislativou. Ochrana spočívá v zachování rozsáhlých lesních komplexů, vytváření migračních koridorů, monitoringu populací a v osvětě veřejnosti zaměřené na omezení volného pohybu domácích koček v blízkosti lesů.
