Nemůžete vyplnit toto pole

Registrace

Zákaznická podpora:603 171 696Registrovat

Plazi

Výpis článků

Zmije obecná

Zmije obecná

Základní charakteristika

Zmije obecná (Vipera berus) je jediný jedovatý had přirozeně se vyskytující v České republice a ve většině Evropy. Dospělci dorůstají délky 60–90 cm, výjimečně až 100 cm. Tělo je robustní s hrubými šupinami a typickým tmavým zigzag vzorem přes záda. Zbarvení se pohybuje od šedé přes hnědou až po černou, hlava je trojúhelníková a oči mají vertikální zorničky. Zmije má krátký ocas a charakteristický zubatý jazyk.

Zmije obecná

Biologie a chování

Zmije obecná je denní i soumračná aktivní, preferuje teplá a slunná místa, ale často se skrývá v husté vegetaci, pod kameny či pařezy. Živí se drobnými savci, ptáky, ještěrkami a obojživelníky. Její jed využívá k lovu kořisti, ale pro člověka je nebezpečný jen při kousnutí; smrtelné jsou případy vzácné, nejvíce ohroženi jsou alergici, děti a starší lidé.

Rozmnožování a vývoj

Zmije obecná je vejcoživorodá, samice rodí 4–20 živých mláďat koncem léta po březosti trvající 3–4 měsíce. Mláďata jsou při narození dlouhá 12–20 cm a již disponují jedem. Dospělost nastupuje ve 3–4 letech a dožívají se přibližně 15 let. Páření probíhá na jaře po vyhřátí těla ze zimního spánku.

Výskyt a stanoviště

Zmije obecná se vyskytuje v celé střední Evropě, od nížin po horské oblasti do výšky kolem 2 000 m n. m. Preferuje slunné paseky, okraje lesů, mokřady, louky, keřové porosty a okraje skal. Dokáže se přizpůsobit různým typům prostředí, pokud jsou dostupné úkryty a potrava.

Ochrana a význam

Zmije obecná je chráněná ve většině evropských států, jelikož je ohrožena ztrátou stanoviště, mechanickými zásahy a negativní reakcí člověka. Má důležitou roli v regulaci populace drobných savců a hmyzožravých živočichů, čímž udržuje ekologickou rovnováhu.

Péče a pozorování

Pro ochranu zmije obecné je vhodné zachovat přirozená stanoviště, kamenné hromady, pařezy a neničit vegetaci. Had je nenáročný na přežití, ale nesmí být odchytáván či držen jako domácí zvíře bez povolení, protože je chráněný zákonem.

Užovka stromová

Užovka stromová

Základní charakteristika

Užovka stromová (Zamenis longissimus) je středně velký nejedovatý had dorůstající délky 120–180 cm, výjimečně až 200 cm. Má protáhlé tělo s hladkými šupinami, zelenohnědým až olivově zeleným zbarvením a světlým břichem. Hlava je mírně odlišena od těla, oči s kulatou zorničkou jsou středně velké a dobře přizpůsobené dennímu životu. Tento had je agilní, vyniká lezením a dokáže se pohybovat mezi větvemi stromů a keřů.

Užovka stromová

Biologie a chování

Užovka stromová je převážně denní a aktivní, preferuje teplé a slunné prostředí s možností úkrytů. Živí se hlavně drobnými savci, ptáky, jejich vejci a mladými ještěry. Při ohrožení využívá rychlého úniku, syčení a kousnutí, které není nebezpečné pro člověka. Tento druh je znám svou schopností lezení, díky čemuž často využívá stromové koruny pro lov i úkryt.

Rozmnožování a vývoj

Užovka stromová je vejcorodá, samice klade 6–15 vajec do vlhkého substrátu, listí nebo pod kameny. Inkubační doba trvá 6–8 týdnů v závislosti na teplotě. Mláďata jsou při vylíhnutí dlouhá 25–35 cm a jsou schopna samostatného života. Pohlavní dospělosti dosahují ve věku 4–5 let a dožívají se až 20 let. Rozmnožování probíhá na jaře a začátkem léta, kdy samec vyhledává samici a dochází k páření.

Výskyt a stanoviště

Užovka stromová je rozšířena zejména ve střední a jihovýchodní Evropě – Itálie, Francie, Balkán, Rakousko a Německo. Preferuje teplé, suché a otevřené oblasti s keři, stromy a skalnatými svahy, ale dokáže žít i v zahradách a parcích, pokud má přístup k úkrytům a potravě.

Ochrana a význam

Užovka stromová je chráněný druh ve většině evropských států. Populace mohou být ohroženy ztrátou stanoviště, fragmentací krajiny a mechanickými zásahy. Plní významnou roli v regulaci populace drobných savců a ptáků, čímž přispívá k udržení ekologické rovnováhy.

Péče a pozorování

Pro ochranu užovky stromové je vhodné zachovat stromy, keře, spadané listí a kamenné úkryty. Had je nenáročný na přežití v přírodě, ale nesmí být odchytáván ani držen bez povolení, protože je chráněný zákonem.

Užovka podplamatá

Užovka podplamatá

Základní charakteristika

Užovka podplamatá (Coronella girondica) je středně velký nejedovatý had s protáhlým tělem dorůstajícím délky 50–70 cm, výjimečně až 80 cm. Má hladkou šupinatou kůži s šedohnědým až hnědým zbarvením a charakteristickým tmavším podplamenným vzorem na hřbetní straně těla. Hlava je mírně odlišena od těla, oči s kulatou zorničkou jsou středně velké.

Užovka podplamatá

Biologie a chování

Užovka podplamatá je denní aktivní had, který se často skrývá pod kameny, spadaným listím, kmeny stromů nebo v skalních štěrbinách. Živí se převážně drobnými ještěry, jako jsou ještěrky, slepýši, vzácně drobnými hlodavci. Při ohrožení se snaží uniknout, ale v případě potřeby se brání kousnutím, které není nebezpečné pro člověka.

Rozmnožování a vývoj

Užovka podplamatá je vejcoživorodá, samice rodí 5–12 živých mláďat v létě po březosti trvající několik měsíců. Mláďata měří při narození 12–15 cm a jsou schopna samostatného života. Dospělost dosahují po 3–4 letech a dožívají se 15–20 let. Rozmnožování probíhá na jaře, kdy samec vyhledává samici a dochází k páření.

Výskyt a stanoviště

Užovka podplamatá je rozšířena zejména v jihozápadní Evropě – Francie, Španělsko, Itálie, Balkán, přičemž v ČR je velmi vzácná a vyskytuje se pouze v teplejších oblastech s kamenitými svahy a skalnatými stanovišti. Preferuje suché a teplé oblasti s úkryty a dostupností potravy.

Ochrana a význam

Užovka podplamatá je chráněný druh v celé Evropě, jelikož je ohrožena ztrátou vhodného stanoviště, mechanickými zásahy a predací. Hraje důležitou roli v regulaci populace drobných plazů, čímž přispívá k udržení ekologické rovnováhy ve svém prostředí.

Péče a pozorování

Pro ochranu užovky podplamaté je vhodné zachovat přírodní úkryty, spadané listí, kamenné hromady a neničit vegetaci. Had je nenáročný na přežití v přírodě, nesmí být však odchytáván nebo držen bez povolení, protože je chráněný zákonem.

Užovka obojková

Užovka obojková

Základní charakteristika

Užovka obojková (Natrix natrix) je středně velký nejedovatý had rozšířený po většině Evropy, často u vodních ploch, mokřadů, lesních potoků a luk. Dospělci dorůstají délky 70–120 cm, zřídka až 150 cm. Tělo má hladkou šupinatou kůži s typickým barevným vzorem, který zahrnuje tmavě hnědé až olivově zelené zbarvení s výrazným světle žlutým nebo bílým „obojkem“ za hlavou. Hlava je výrazně oddělená od těla, oči s kulatou zorničkou jsou středně velké.

Užovka obojková

Biologie a chování

Užovka obojková je převážně denní, ale za teplých večerů může být aktivní i v noci. Živí se převážně obojživelníky, rybami, menšími plazy a vejci ptáků. Při ohrožení využívá obranné mechanismy, například syčení, vydávání zápachu z kloaky nebo předstírání smrti (tanatos). Je to velmi plachý had, který lidem obvykle neublíží.

Rozmnožování a vývoj

Užovka obojková je vejcorodá, samice klade 10–40 vajec v červnu až červenci do vlhkého substrátu, kompostu nebo pod kameny. Inkubační doba je 4–8 týdnů v závislosti na teplotě. Mláďata jsou při vylíhnutí dlouhá 15–25 cm a jsou schopna samostatného života. Pohlavní dospělosti dosahují za 2–3 roky, dožívají se 15–20 let.

Výskyt a stanoviště

Užovka obojková je rozšířena ve většině Evropy, západní Asii a severní Africe. Preferuje vlhká stanoviště v blízkosti vody, ale vyskytuje se i na loukách, okrajích lesů, zahradách a parcích. Díky své přizpůsobivosti se dokáže žít i v člověkem ovlivněném prostředí, pokud má přístup k úkrytům a potravě.

Ochrana a význam

Užovka obojková je chráněný druh ve většině evropských států, jelikož její populace mohou být ohroženy ztrátou přirozeného prostředí, chemizací vody a mechanickými zásahy do vegetace. Hraje významnou roli v regulaci populace obojživelníků a drobných vodních živočichů, čímž udržuje ekologickou rovnováhu.

Péče a pozorování

Pro ochranu užovky obojkové je vhodné zachovat mokřady, kamenné hromady, spadané dřevo a vegetaci podél vodních toků. Had je nenáročný na přežití v přírodě, ale nesmí být odchytáván či držen jako domácí zvíře bez povolení, protože je chráněný zákonem.

Užovka hladká

Užovka hladká

Základní charakteristika

Užovka hladká (Coronella austriaca) je drobný, nejedovatý had evropských lesů, luk a skalnatých oblastí, s protáhlým tělem dorůstajícím délky 50–70 cm, zřídka až 90 cm. Má hladkou šupinatou kůži s hnědým až šedým zbarvením a jemným vzorem tmavších skvrn po celém těle. Hlava je mírně zřetelná od těla, oči středně velké s kulatou zorničkou.

Užovka hladká

Biologie a chování

Užovka hladká je denní aktivní, pohybuje se pomalu a opatrně, často se skrývá pod kameny, kmeny, spadaným listím nebo v skalních štěrbinách. Živí se převážně drobnými ještěry, jako jsou ještěrky a slepýši, vzácně i drobnými hlodavci a vajíčky. Při ohrožení se brání kousnutím, ale není nebezpečná pro člověka.

Rozmnožování a vývoj

Užovka hladká je vejcoživorodá, samice rodí 6–15 živých mláďat v létě po období březosti trvajícím několik měsíců. Mláďata jsou při narození dlouhá kolem 15 cm a jsou schopna samostatného života. Dospělost dosahují za 3–4 roky, dožívají se přibližně 15–20 let. Rozmnožování probíhá na jaře, kdy samec aktivně vyhledává samici a dochází k páření.

Výskyt a stanoviště

Užovka hladká je rozšířena ve střední a jižní Evropě, od Pyrenejí po střední Rusko. Preferuje suchá stanoviště s úkryty, jako jsou lesní okraje, skalnaté stráně, kamenité hromady, zahrady a louky s dostatkem potravy. Dokáže se přizpůsobit i člověkem ovlivněnému prostředí.

Ochrana a význam

Užovka hladká je chráněný druh ve většině evropských států, jelikož populace mohou být ohroženy ztrátou přirozeného prostředí, mechanickými zásahy a predací. Plní důležitou roli v regulaci populace drobných ještěrů a hmyzožravců, čímž udržuje ekologickou rovnováhu.

Péče a pozorování

Pro ochranu užovky je vhodné zachovat přírodní úkryty a neničit vegetaci či kamenné hromady. Je nenáročná na přežití v přírodě, ale nesmí být odchytávána nebo držena jako domácí zvíře bez povolení, protože je chráněná zákonem.

Slepýš křehký

Slepýš křehký

Základní charakteristika

Slepýš křehký (Anguis fragilis) je evropský plaz z řádu ještěrů, charakteristický protáhlým hadovitým tělem, hladkou šupinatou kůží a drobnými zbytky končetin, které jsou u samců výraznější než u samic. Dospělí jedinci dorůstají délky 40–50 cm, ocas tvoří přibližně polovinu těla. Jeho zbarvení se pohybuje od hnědé přes šedou až po bronzovou s metalickým leskem, někdy s jemnými tmavými skvrnami. Slepýš nemá pohyblivé víčko, oči jsou chráněné průhlednou šupinou.

Slepýš křehký

Biologie a chování

Slepýš křehký je denní i noční aktivní, často se skrývá pod kameny, kůrou, listím nebo v norách. Je hmyzožravý, živí se hmyzem, larvami, malými plži a dalšími drobnými bezobratlými. Při ohrožení je schopný autotomie, tj. odhození části ocasu, který se později obnovuje, což je jeho účinný obranný mechanismus proti predátorům.

Rozmnožování a vývoj

Slepýš je vejcorodý až vejcoživorodý plaz; v Evropě převažuje vejcoživorodost. Samice rodí 5–15 živých mláďat, která jsou zpočátku průhledná a měkká, postupně získávají typické zbarvení. Dospělí jedinci dosahují pohlavní dospělosti ve věku 3–4 let. Rozmnožování probíhá na jaře, kdy samec aktivně vyhledává samici a probíhá ritualizované páření.

Výskyt a stanoviště

Slepýš křehký se vyskytuje ve většině Evropy, od Britských ostrovů přes střední Evropu až po západní část Ruska. Preferuje vlhká a teplá stanoviště s dostatkem úkrytů – lesní okraje, keřové porosty, louky, zahrady a parky. Dokáže přizpůsobit svůj životní prostor člověkem ovlivněným prostředím, pokud jsou dostupné úkryty a potrava.

Ochrana a význam

Slepýš křehký je chráněný druh v mnoha evropských státech, jelikož populace mohou být ohroženy ztrátou přirozeného prostředí, chemizací půdy a mechanickými zásahy do vegetace. Hraje důležitou roli v regulaci populace hmyzu a jiných drobných bezobratlých, čímž přispívá k rovnováze ekosystémů.

Péče a pozorování

Pro ochranu slepýše je vhodné zachovat přírodní úkryty, neodstraňovat kamenité hromady či spadané listí a nepoškozovat vegetaci. Slepýš je nenáročný a nesmí být odchytáván či držen jako domácí zvíře bez speciálního povolení, protože je chráněný zákonem.

Ještěrka zelená

Ještěrka zelená (Lacerta viridis)

Základní charakteristika druhu

Ještěrka zelená (Lacerta viridis) patří mezi největší a nejvýraznější ještěrky Evropy a je považována za typického zástupce teplomilných plazů. Dospělí jedinci dosahují délky až 40 centimetrů včetně ocasu, přičemž samci jsou obvykle větší a výrazněji zbarvení než samice. Základním znakem druhu je sytě zelené zbarvení těla, které může být doplněno tmavými skvrnami nebo jemnou kresbou. U samců se v období rozmnožování objevuje nápadné modré zbarvení hrdla a hlavy, které slouží jako vizuální signál při námluvách a teritoriálním chování.

Ještěrka zelená

Výskyt a rozšíření

Ještěrka zelená je rozšířena především v jižní a střední Evropě, kde obývá teplé a slunné oblasti s pestrou vegetací. V České republice se vyskytuje pouze ostrůvkovitě, zejména v nejteplejších oblastech jižní Moravy, kde nachází vhodné podmínky pro svůj život. Typickým prostředím jsou stepní stráně, vinice, okraje lesů, křovinaté svahy, kamenité meze a opuštěné lomy. Druh je silně vázán na mozaikovitý charakter krajiny, který kombinuje otevřené plochy pro slunění s úkryty v podobě keřů, kamenů nebo dutin v půdě.

Způsob života a chování

Ještěrka zelená je denní živočich s výraznou závislostí na slunečním záření, které využívá k regulaci tělesné teploty. Nejaktivnější bývá během teplých jarních a letních dnů, kdy ji lze pozorovat při slunění na kamenech, zídkách nebo kmenech stromů. Je velmi obratná a rychlá, při ohrožení dokáže bleskově zmizet v husté vegetaci. Teritoriální chování je typické zejména pro samce, kteří si hájí své území před konkurenty a agresivně reagují na jejich přítomnost.

Potrava a lov

Potravu ještěrky zelené tvoří především bezobratlí živočichové, zejména hmyz, pavouci, larvy, kobylky a brouci. V menší míře může ulovit i drobné obratlovce, například mláďata jiných plazů. Lov probíhá aktivním způsobem, kdy ještěrka kořist vyhledává a následně rychlým výpadem uchopí silnými čelistmi. Díky této potravní specializaci má významnou roli v regulaci populací hmyzu v ekosystému.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá na jaře po skončení zimního klidu. Samci v tomto období vykazují výrazné námluvní chování, které zahrnuje pohyby hlavou, změnu zbarvení a fyzický kontakt se samicí. Po páření klade samice do půdy nebo písčitého substrátu několik vajec, z nichž se po několika týdnech líhnou mláďata. Ta jsou od narození samostatná a okamžitě se zapojují do aktivního způsobu života. Pohlavní dospělosti dosahují obvykle po několika letech.

Ochrana a ohrožení druhu

Ještěrka zelená je v České republice zvláště chráněným druhem a patří mezi silně ohrožené živočichy. Největší hrozbou pro její přežití je úbytek vhodných biotopů způsobený intenzivním zemědělstvím, zarůstáním otevřených ploch, výstavbou a fragmentací krajiny. Ochrana druhu spočívá především v zachování a obnově vhodných stanovišť, podpoře tradičního hospodaření a ochraně teplých, strukturovaných lokalit s dostatkem úkrytů.

Ovládací prvky výpisu

7 položek celkem