Pěvci, Strana 2

Vlha pestrá – stručný úvod

Vlha pestrá (Merops apiaster) je středně velký zpěvný pták z čeledi včelojedovitých, známý svým výrazně barevným opeřením a štíhlým tělem s dlouhým vidlicovitým ocasem. Dorůstá délky 25–29 cm, rozpětí křídel činí 40–45 cm a hmotnost 60–90 g. Tento druh obývá otevřené lesy, pole, lužní porosty, řídké křoviny a okraje vodních toků v Evropě, severní Africe a Asii, kde nachází potravu a vhodná místa pro hnízdění.

Vzhled a rozpoznávací znaky

Vlha pestrá je charakteristická pestrým opeřením – hlava a hruď mají oranžovo-rezavý odstín, záda zelenomodrá, břicho světle modré a křídla tmavě modrá až zelená. Ocasní pera jsou prodloužená a vidlicovitě zakončená, oči tmavé, zobák silný a mírně zahnutý, přizpůsobený lovu hmyzu, zejména včel a vos. Nohy jsou krátké a pták je většinu času aktivní ve vzduchu, na větvích nebo při odpočinku na sloupech či křovích.

Chování a životní styl

Vlha pestrá je denní pták, živí se převážně hmyzem, zejména včelami, vosami, čmeláky a dalším létajícím hmyzem, který chytá za letu. Při lovu používá obratné manévrování a hmyz před požitím zbavuje žihadel. Tento druh je společenský, vyskytuje se v koloniích nebo menších hejnech, je hlučnější, vydává pískavé a melodické zvuky, kterými komunikuje s ostatními ptáky a vymezuje teritorium.

Hnízdění a reprodukce

Hnízdění probíhá od května do července, vlha pestrá si buduje hnízda v zemi, v písku nebo hlinitých stěnách, kde vyhloubí dlouhý tunel zakončený kulovitým hnízdním prostorem. Samice snáší 4–7 vajec, která oba rodiče střídavě inkubují 20–23 dní. Mláďata se líhnou holá a slepá, rodiče je krmí hmyzem až do vylétání po přibližně 30 dnech, mladí ptáci se postupně osamostatňují a často zůstávají poblíž kolonie.

Ekologický význam

Vlha pestrá má významnou ekologickou roli jako regulátor populace hmyzu, především včel, vos a čmeláků, čímž přispívá k rovnováze ekosystému. Je indikátorem zdravých otevřených krajinných a mokřadních biotopů. Druh je chráněn evropskou legislativou, populace jsou stabilní, ohroženy jsou ztrátou vhodných hnízdních lokalit, pesticidy a intenzivní zemědělskou činností.

Včelojed lesní – stručný úvod

Včelojed lesní (Merops apiaster) je středně velký zpěvný pták z čeledi včelojedovitých, známý svým pestrým zbarvením, štíhlým tělem a výrazným dlouhým ocasem s vidlicovým zakončením. Dorůstá délky 25–29 cm, rozpětí křídel činí 40–45 cm a hmotnost 60–90 g. Tento druh obývá otevřené lesy, okraje polí, lužní porosty a řídké křoviny v Evropě, severní Africe a západní a střední Asii, často se vyskytuje v blízkosti vodních toků, kde nachází potravu a vhodná místa pro hnízdění.

Vzhled a rozpoznávací znaky

Včelojed lesní je charakteristický pestrým opeřením: hlava a hruď mají teplé rezavé až oranžové tóny, záda zelenomodrá, břicho světle modré, křídla tmavě modrá až zelená a ocasní pera často mají prodloužené střední letky. Oči jsou tmavé, zobák silný, mírně zahnutý, přizpůsobený lovu hmyzu, zejména včel a vos. Nohy jsou krátké, protože pták většinu času tráví v letu nebo na větvích.

Chování a životní styl

Včelojed lesní je denní pták, živí se převážně hmyzem, především včelami, vosami, čmeláky a jiným létajícím hmyzem, který chytá za letu. Při lovu používá obratné manévrování ve vzduchu, často ulovený hmyz před požitím zbavuje žihadel. Tento druh je společenský, vyskytuje se v malých hejnech nebo koloniích, je známý svým hlučnějším zpěvem a charakteristickými pískavými tóny při komunikaci.

Hnízdění a reprodukce

Hnízdění probíhá od května do července, včelojed lesní si staví hnízda v zemi nebo v pískovcových a hlinitých stěnách, kde vyhloubí dlouhý tunel zakončený kulovitým hnízdním prostorem. Samice snáší 4–7 vajec, která oba rodiče střídavě inkubují 20–23 dní. Mláďata jsou po vylíhnutí holá a slepá, rodiče je krmí hmyzem až do vylétání po přibližně 30 dnech. Mladí ptáci se osamostatňují během několika týdnů, přičemž zůstávají v blízkosti kolonie.

Ekologický význam

Včelojed lesní má významnou ekologickou roli jako regulátor populace hmyzu, především včel a vos, čímž přispívá k rovnováze ekosystému. Tento druh je indikátorem zdravých otevřených krajinných a mokřadních biotopů. Druh je chráněn evropskou legislativou, jeho populace jsou stabilní, ohroženy jsou však ztrátou vhodných hnízdních lokalit, pesticidy a intenzivní zemědělskou činností.

Sýkořice vousatá – stručný úvod

Sýkořice vousatá (Panurus biarmicus) je drobný pěvec z čeledi sýkorovitých, který se odlišuje dlouhým ocasem a nápadným vousatým zbarvením kolem tváří a krku, díky němuž získala svůj lidový název. Dorůstá délky přibližně 16–18 cm, s rozpětím křídel kolem 20 cm a hmotností 14–20 g. Tento druh je úzce spjat s rákosovými porosty, mokřady, okraji rybníků a lužními lesy, kde nachází potravu i vhodná místa k hnízdění.

Vzhled a rozpoznávací znaky

Sýkořice vousatá má hnědožluté až šedavé peří na hřbetu, světlejší spodní část těla a výrazné tmavé linie kolem očí a tváří, které připomínají vousy. Ocas je dlouhý, štíhlý a často vyčnívá při pohybu mezi rákosím, což napomáhá vyvážení při lezení. Zobák je krátký, silný a přizpůsobený sběru semínek rákosu a hmyzu. Oči jsou tmavé, nohy krátké a silné, umožňující uchopení stébel rákosu a pohyb mezi hustými porosty.

Chování a životní styl

Sýkořice vousatá je aktivní během dne, živí se převážně semeny rákosí, travin a dalších mokřadních rostlin, doplňkově hmyzem, pavouky a larvami, zejména v hnízdním období. Tento druh je typický svým klouzavým a obratným pohybem mezi stébly rákosu, často se vyskytuje v malých skupinách nebo párech, občas tvoří sezónní hejna. Její hlas je výrazný, zahrnuje pískavé a melodické tóny, které používá pro komunikaci v hustém porostu a při obraně teritoria.

Hnízdění a reprodukce

Hnízdění probíhá od dubna do června, sýkořice vousatá staví hnízdo mezi hustými stébly rákosu, často několik centimetrů nad vodní hladinou. Hnízdo je pevné, kulovité, vystlané stébly, trávou a peřím, což zajišťuje ochranu a tepelnou izolaci pro snůšku a mláďata. Samice snáší 4–7 vajec, která inkubuje přibližně 12–14 dní. Mláďata se líhnou holá, rodiče je intenzivně krmí hmyzem a semeny až do vylétání po 14–16 dnech, přičemž mláďata zůstávají často v blízkosti rodičů několik týdnů.

Ekologický význam

Sýkořice vousatá je významným obyvatelem mokřadních ekosystémů, protože reguluje populaci hmyzu a rozšiřuje semena rákosí a jiných mokřadních rostlin. Je také indikátorem zdraví mokřadních biotopů, protože její přítomnost svědčí o dostatečné nabídce potravy a kvalitní struktuře porostů. Druh je chráněn evropskou legislativou a jeho populace jsou relativně stabilní, ale ohrožena je úbytkem rákosových porostů, melioracemi a odvodňováním mokřadů.

Sýkora parukářka – stručný úvod

Sýkora parukářka (Lophophanes cristatus) je malý pěvec z čeledi sýkorovitých, známý především díky své nápadné chocholce na hlavě, která je typickým identifikačním znakem tohoto druhu. Dorůstá délky přibližně 12–14 cm a váhy kolem 10–12 g, samci a samice jsou vzhledově podobní, přičemž výraznější chocholku mívají samci. Sýkora parukářka se vyskytuje především v listnatých a smíšených lesích Evropy a severní Asie, ale dokáže se přizpůsobit i parkům, zahradám a okrajům obcí, kde hledá potravu a bezpečné hnízdní možnosti.

Vzhled a rozpoznávací znaky

Tělo sýkory parukářky je převážně šedavé s nádechem hnědé na hřbetu, světlejší spodní částí a černobílým vzorem na hlavě. Výrazná chocholka je složena z peří, které lze vztyčit, čímž pták signalizuje svoji náladu a status vůči ostatním jedincům. Oči má tmavé, zobák krátký a silný, přizpůsobený sběru semen, hmyzu a pupenů.

Chování a životní styl

Sýkory parukářky jsou aktivní převážně přes den, živí se hlavně hmyzem, pavouky, larvami a semeny stromů, zejména v období zimy. Jsou známé svým opatrným a pohyblivým chováním, často se vyskytují v menších hejnech nebo míchají s jinými druhy sýkor, což jim umožňuje efektivně hledat potravu a chránit se před predátory. Hlas parukářky je charakteristický ostrým "tsiit-tsiit", který používá pro komunikaci a varování.

Hnízdění a reprodukce

Hnízdění probíhá v jarním období, sýkora parukářka si staví hnízdo v dutinách stromů, často využívá stará doupata nebo připravené budky. Hnízdo je vystláno mechem, peřím a srstí, čímž se zajišťuje teplo pro mláďata. Samice snáší 7–10 vajec, která inkubuje přibližně 14 dní. Mláďata se líhnou holá a neobratná, rodiče je intenzivně krmí hmyzem a semeny až do vylétání z hnízda po 16–18 dnech.

Ekologický význam

Sýkora parukářka hraje důležitou roli v ekosystému jako predátor hmyzu, čímž přispívá k regulaci populací škůdců. Je také indikátorem zdraví lesních biotopů, protože její přítomnost svědčí o dostatečné nabídce potravy a kvalitní struktuře lesa. Tento druh je chráněn evropskou legislativou a jeho populace jsou stabilní, i když je ohrožena úbytkem vhodných hnízdních dutin a intenzivní těžbou lesů.

Sýkora koňadra – základní charakteristika

Sýkora koňadra (Parus major) je malý, nenápadně zbarvený pták čeledi sýkorovitých, široce rozšířený v Evropě, Asii a severní Africe, dosahující délky těla 12–14 cm a rozpětí křídel 20–22 cm. Má výraznou černou čepičku, černý středový pruh na jasně žlutém břiše, zelenošedá záda a bílé tváře, což ji činí snadno rozpoznatelnou. Tento druh je většinou stálý, avšak v chladnějších oblastech se objevují částečné přesuny podle dostupnosti potravy. Sýkory koňadry jsou všežravé, živí se hmyzem, pavouky, larvami, semeny, bobulemi a v zimě často navštěvují krmítka, kde hledají slunečnicová semínka či ořechy.

Chování a životní prostředí
Sýkory koňadry obývají listnaté i smíšené lesy, parky, sady a zahrady, kde nacházejí dostatek potravy a hnízdních dutin. Jsou denní a velmi aktivní, prosluly svou zvědavostí a obratností při hledání potravy. Hnízdí v dutinách stromů, budkách nebo jiných chráněných místech. Samice snáší 7–12 vajec a inkubuje je přibližně 13–14 dní, přičemž samec ji krmí. Mláďata se po vylíhnutí rychle vyvíjejí a opouštějí hnízdo po dvou týdnech.

Potrava a ekologický význam
Sýkory koňadry jsou významnými regulátory populace hmyzu, zejména škůdců, čímž přispívají k ochraně lesních a zahradních ekosystémů. V zimě využívají semena, ořechy a krmítka, což z nich činí atraktivní druh pro pozorovatele ptactva. Jejich schopnost adaptace jim umožňuje přežít v různých typech prostředí, od městských parků po přírodní lesy.

Pozorování a ochrana
Pro sledování a ochranu sýkory koňadry je vhodné instalovat ptačí budky, poskytovat krmítka v zimním období a zachovávat přirozené prostředí s dostatkem stromů a keřů. Aktivní pozorování jejich chování a zajištění vhodných hnízdních a krmivých podmínek podporuje zdravou populaci tohoto běžného, ale ekologicky významného ptáka.

Sýkora babka (Parus major)

Sýkora babka (Parus major) je drobný zpěvný pták z čeledi sýkorovitých (Paridae), známý svým nápadným černožlutým zbarvením, výrazným černým pruhem na břiše a charakteristickým hlasem. Obývá lesy, parky, zahrady a remízky, kde nachází vhodné stromy a keře pro hnízdění a dostatek potravy. V České republice je velmi rozšířená a běžná po celý rok. Sýkora babka se živí převážně hmyzem, pavouky, larvami a dalšími drobnými bezobratlými, v zimě doplňuje stravu semeny a plody. Je aktivní během dne, obratně se pohybuje po větvích, často visí vzhůru nohama a vyhledává potravu v korunách stromů.

Taxonomie a systematika

Zařazení druhu

Sýkora babka nese latinský název Parus major a patří do rodu Parus. Druh zahrnuje několik poddruhů, které se liší mírně velikostí, intenzitou zbarvení a geografickým rozšířením.

Vzhled a rozpoznávací znaky

Zbarvení a velikost

Dospělá sýkora babka měří 14 cm, s rozpětím křídel 23 cm. Hlava je černá s bílými lícními skvrnami, hřbet olivově zelený, břicho žluté s černým pruhem po středu, křídla šedomodrá s bílými skvrnami. Samec je výrazně kontrastnější než samice.

Hlas a chování

Sýkora babka je známá svým pronikavým cvrlikáním a pískáním, které slouží k označení teritoria, komunikaci s partnerem a varování před predátory.

Výskyt a prostředí

Rozšíření v Evropě a Česku

Sýkora babka je rozšířena po celé Evropě, částečně v Asii a severní Africe. V České republice je běžným hnízdícím druhem, který se dobře adaptoval na lidské sídliště i volnou krajinu.

Typické biotopy

Preferuje listnaté a smíšené lesy, parky, zahrady, remízky a krajinářsky upravené plochy s dostatkem stromů a keřů, kde nachází potravu a vhodná hnízdní místa.

Potrava a způsob života

Složení potravy

Strava je převážně hmyzožravá, loví housenky, brouky, larvy a pavouky, v zimě doplňuje stravu semeny, plody a ořechy. Mláďata jsou krmena převážně živočišnou potravou, aby získala potřebné živiny pro růst.

Chování

Sýkora babka je aktivní během dne, obratně se pohybuje po větvích a kmenech stromů, často visí vzhůru nohama při hledání potravy. Je teritoriální během hnízdění a mimo sezónu tvoří volná hejna.

Hnízdění a rozmnožování

Hnízdní strategie

Hnízdění probíhá od dubna do července. Sýkora babka využívá dutiny stromů, budek nebo štěrbin ve zdech, samice snáší 6–12 vajec a sedí na nich 13–14 dní, samec zajišťuje potravu.

Péče o mláďata

Mláďata jsou krmena oběma rodiči, vylétají po 18–22 dnech a zůstávají krátce v blízkosti hnízda, než se osamostatní.

Význam druhu v ekosystému

Sýkora babka je významným regulátorem populace hmyzu a škůdců, pomáhá udržovat ekologickou rovnováhu lesních a zahradních ekosystémů. Přítomnost druhu svědčí o zdravém prostředí s dostatkem potravy a hnízdních míst.

Klíčová slova: sýkora babka, Parus majo

Stehlík obecný (Carduelis carduelis)

Stehlík obecný (Carduelis carduelis) je drobný pěvec z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae), který je rozšířen téměř po celé Evropě a částečně v Asii a severní Africe. Je charakteristický jasným červeným obličejem, černobílým zbarvením hlavy a žlutými pruhy na křídlech, což ho činí snadno rozpoznatelným. Samec a samice mají podobné zbarvení, samice je mírně méně kontrastní. Stehlík je aktivní během dne, často se pohybuje ve skupinách, živí se převážně semeny ostrožek, bodláků a dalších bylin, občas konzumuje i drobný hmyz, zejména v období hnízdění. V České republice je rozšířen běžně a obývá zahrady, parky, okraje lesů a volné krajiny s keři a stromy.

Taxonomie a systematika

Zařazení druhu

Stehlík obecný nese latinský název Carduelis carduelis a patří do rodu Carduelis. Druh zahrnuje několik poddruhů, které se liší zejména intenzitou zbarvení a geografickým rozšířením.

Vzhled a rozpoznávací znaky

Zbarvení a velikost

Délka těla činí 12–13 cm a rozpětí křídel 21–25 cm. Hlava je nápadně červená s černobílými pruhy, hřbet hnědý a křídla černá se žlutými pruhy. Ocas je černý s bílými konci, nohy jsou růžové.

Zpěv a hlas

Stehlík je známý melodickým, plynulým a jemně cvrlikavým zpěvem, často zpívá z vyvýšených větví keřů nebo stromů. Hlasové projevy slouží k označení teritoria a přilákání partnera.

Výskyt a prostředí

Rozšíření v Evropě a Česku

Stehlík obecný se vyskytuje téměř po celé Evropě, ve střední a západní Asii a v severní Africe. V České republice je běžným hnízdícím druhem ve volné krajině, zahradách, parcích i okrajích lesů.

Typické biotopy

Preferuje otevřenou krajinu s keři a stromy, zahrady, parky, remízky a okraje lesů, kde nachází dostatek potravy a úkryt pro hnízdění.

Potrava a způsob života

Složení potravy

Strava je převážně semenožravá, preferuje semena bodláků, ostrožek a dalších bylin. V období hnízdění doplňuje potravu drobným hmyzem a larvami, aby zajistil dostatek živin pro mláďata.

Chování

Stehlík je aktivní převážně během dne, často se shlukuje do menších skupin mimo období rozmnožování. Pohybuje se v korunách stromů a keřů, při hledání potravy často seskakuje na zem.

Hnízdění a rozmnožování

Hnízdní strategie

Hnízdění probíhá od dubna do července, samice staví miskovité hnízdo v koruně stromu nebo hustém keři. Snáší 4–6 vajec, na jejichž sezení se podílí převážně samice, samec shání potravu.

Péče o mláďata

Mláďata jsou krmena oběma rodiči, vylétají po 12–15 dnech a zůstávají ještě krátce v blízkosti hnízda, než se osamostatní.

Význam druhu v ekosystému

Stehlík obecný je důležitým rozšiřovatelem semen a regulátor populace hmyzu v období hnízdění. Přítomnost druhu svědčí o pestré a zdravé krajině s dostatkem vegetace a potravy.

Slavík modráček (Luscinia svecica)

Slavík modráček (Luscinia svecica) je drobný zpěvný pták z čeledi drozdovitých (Turdidae), typický pro mokřady, rákosiny a břehy rybníků a pomalu tekoucích řek. Samec se vyznačuje modrým až šedomodrým hřbetem, oranžovým podbřiškem a bílým lemem nad okem, samice je nenápadnější, hnědá s jemnými modrými odstíny.

Slavík modráček je známý svým melodickým zpěvem bohatým na flétnové tóny, který slouží k vymezení teritoria a přilákání partnera, a také kontaktním pískáním mezi páry. V České republice hnízdí především v severních a středních oblastech s hustou rákosinou a dostatkem vodních ploch, přičemž jeho populace jsou místy omezené vlivem úbytku mokřadních biotopů. Slavík modráček je tažný druh, na zimoviště odlétá do západní Afriky a jižní Asie a na jaře se vrací obvykle v dubnu. Stravu tvoří převážně hmyz, pavouky, larvy a drobné vodní bezobratlé, které získává pohybem v husté vegetaci, často zvedá ocas a obratně loví drobnou kořist.

Hnízdění probíhá od května do července, hnízdo je miskovité a umístěné nízko v rákosí nebo husté vegetaci u vody, samice snáší 4–6 vajec a na jejich sezení se podílí převážně ona, mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí po 12–14 dnech. Hlavními hrozbami jsou úbytek mokřadních biotopů, odvodňování rákosin, regulace vodních toků a rušení během hnízdní doby. Slavík modráček je v České republice zákonem chráněný, ochrana zahrnuje zachování mokřadů, omezení kosení rákosin v hnízdní sezóně a monitoring populace.

Tento pták je významným indikátorem zdravých mokřadních ekosystémů a podílí se na regulaci populace hmyzu, přičemž jeho přítomnost svědčí o kvalitě vodního prostředí a husté vegetace.

Skorec vodní (Cinclus cinclus)

Skorec vodní je středně velký pěvec z čeledi skorcovitých (Cinclidae) a jediný pěvec Evropy, který je dokonale přizpůsoben potápění a životu v tekoucí vodě. Je typickým obyvatelem horských a podhorských potoků s čistou, kyslíkem bohatou vodou. V České republice je skorec vodní pravidelně hnízdícím druhem, jehož výskyt je úzce spjat s kvalitou vodního prostředí.

Taxonomie a systematika

Zařazení druhu

Skorec vodní nese latinský název Cinclus cinclus a patří do samostatné čeledi skorcovitých. V rámci druhu bylo popsáno několik poddruhů, které se liší odstínem zbarvení, zejména na hrudi a břiše.

Vzhled a rozpoznávací znaky

Zbarvení a stavba těla

Skorec vodní dosahuje délky přibližně 18–20 cm a má kompaktní, zavalité tělo s krátkým ocasem. Typickým znakem je nápadná bílá náprsenka kontrastující s tmavě hnědým až černým tělem. Peří je husté a silně vodoodpudivé, což umožňuje pohyb ve vodě.

Chování a hlas

Skorec se často zdržuje na kamenech v proudu, kde se uklání a poté se noří pod hladinu. Hlas je jasný, melodický a zvučný, často slyšitelný i nad hlukem tekoucí vody.

Výskyt a prostředí

Rozšíření v Evropě a Česku

Skorec vodní je rozšířen v horských oblastech Evropy a Asie. V České republice se vyskytuje především v pohraničních horách, jako jsou Krkonoše, Šumava, Jeseníky a Beskydy, místy i v nižších polohách s vhodnými podmínkami.

Typické biotopy

Obývá rychle tekoucí potoky a říčky s kamenitým dnem, peřejemi a břehy poskytujícími úkryt. Nezbytným předpokladem je čistá voda s dostatkem vodních bezobratlých.

Potrava a způsob života

Složení potravy

Potravu tvoří larvy vodního hmyzu, zejména jepic, pošvatek a chrostíků, dále drobní korýši a měkkýši. Skorec potravu získává potápěním a chůzí po dně proti proudu.

Způsob získávání potravy

Při lovu se zanoří pod hladinu, kde pomocí silných nohou a křídel překonává proud. Dokáže se udržet na místě a sbírat potravu přímo z kamenů.

Hnízdění a rozmnožování

Hnízdní strategie

Hnízdění probíhá od března do června. Hnízdo má tvar kulovité stavby s bočním vchodem a bývá umístěno v břehových dutinách, pod mosty, u jezů nebo ve skalních výklencích.

Snůška a péče o mláďata

Samice snáší obvykle 4–6 vajec a na sezení se podílejí oba rodiče. Mláďata jsou krmena vodními bezobratlými a hnízdo opouštějí asi po třech týdnech.

Tah a pohyby

Skorec vodní je převážně stálý druh, který se pohybuje podél vodních toků. V zimě může sestupovat do nižších poloh, pokud horské potoky zamrznou.

Ohrožení a ochrana

Hlavní hrozby

Mezi největší hrozby patří znečištění vod, regulace toků, výstavba jezů a ztráta přirozené struktury koryt. Negativní vliv má i rušení v hnízdním období.

Ochranný status

Skorec vodní je v České republice zvláště chráněným druhem. Ochrana spočívá především v zachování čistoty vodních toků, přirozeného charakteru koryt a klidových zón v okolí hnízdišť.

Význam druhu v ekosystému

Skorec vodní je významným indikátorem kvality tekoucích vod. Jeho přítomnost signalizuje ekologicky zdravé vodní prostředí s bohatou společenstvím bezobratlých.

Pěnkava obecná (Fringilla coelebs)

Pěnkava obecná je drobný pěvec z čeledi pěnkavovitých (Fringillidae), který patří k nejhojnějším a nejznámějším ptákům České republiky i celé Evropy. Je typická svým výrazným pohlavním dimorfismem, melodickým zpěvem a vysokou přizpůsobivostí různým typům prostředí. Díky tomu se s ní lze setkat v lesích, parcích, zahradách i otevřené zemědělské krajině.

Taxonomie a systematika

Zařazení druhu

Pěnkava obecná nese latinský název Fringilla coelebs a je typickým zástupcem rodu Fringilla. V rámci druhu bylo popsáno několik geografických poddruhů, které se liší především odstíny zbarvení. V Evropě je pěnkava obecná považována za modelový druh pěvců mírného pásu.

Vzhled a rozpoznávací znaky

Zbarvení a pohlavní rozdíly

Samec pěnkavy obecné je nápadně zbarvený, má modrošedou hlavu, rezavě hnědou hruď, zelenavý kostřec a černobílá křídla s výraznými bílými páskami. Samice je podstatně nenápadnější, šedohnědá až olivová, což jí poskytuje lepší krytí při sezení na hnízdě. Délka těla se pohybuje kolem 14–16 cm.

Zpěv a hlasové projevy

Zpěv pěnkavy obecné je jasný, melodický a snadno rozpoznatelný, obvykle zakončený typickým klesajícím trylkem. Samec zpívá především na jaře a v době hnízdění, kdy si vymezuje teritorium a láká samici. Kontaktní hlas je krátké a ostré „pink“, podle něhož druh získal své české jméno.

Výskyt a prostředí

Rozšíření v Evropě a Česku

Pěnkava obecná je rozšířena téměř po celé Evropě, zasahuje do severní Afriky a západní Asie. V České republice patří k nejběžnějším ptákům a vyskytuje se od nížin až po horské oblasti.

Typické biotopy

Obývá listnaté i smíšené lesy, lesní okraje, parky, zahrady, sady i aleje. Vyhledává prostředí s dostatkem stromů a keřů, které poskytují hnízdní možnosti i potravu. Díky své přizpůsobivosti dobře snáší i blízkost lidských sídel.

Potrava a způsob života

Složení potravy

Pěnkava obecná se živí převážně semeny trav, bylin a stromů, zejména bukvicemi a semeny jehličnanů. V období hnízdění se potrava výrazně mění a převažuje hmyz a jeho larvy, které jsou nezbytné pro výživu mláďat.

Chování během roku

Mimo hnízdní období se pěnkavy často sdružují do hejn, někdy i s jinými druhy pěvců. Jsou aktivní během dne a většinu potravy sbírají na zemi nebo v nižší vegetaci.

Hnízdění a rozmnožování

Stavba hnízda a snůška

Hnízdění probíhá od dubna do června. Samice staví velmi pečlivě maskované miskovité hnízdo vysoko na stromě, často porostlé lišejníky. Snůška obsahuje obvykle 4–6 vajec, na kterých samice sedí přibližně 12–14 dní.

Vývoj mláďat

Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí asi po dvou týdnech. Po vylétnutí zůstávají ještě nějaký čas v péči rodičů, než se osamostatní.

Tah a zimování

Pěnkava obecná je částečně tažný druh. Samci často přezimují blíže hnízdištím, zatímco samice a mladí ptáci odlétají na jih Evropy. Tento rozdílný tah dal vzniknout latinskému druhovému jménu coelebs, tedy „svobodný“, označujícímu přezimující samce.

Ohrožení a ochrana

Současný stav populace

Pěnkava obecná patří mezi málo ohrožené druhy a její populace je v Evropě stabilní. Přesto může být lokálně ovlivněna úbytkem hmyzu, intenzivním zemědělstvím a změnami klimatu.

Ochrana druhu

Druh je chráněn legislativou Evropské unie i České republiky. Podpora pestré krajiny, zachování stromů a keřů a omezení používání pesticidů přispívají k dlouhodobé stabilitě populace.

Význam v ekosystému

Pěnkava obecná hraje důležitou roli v regulaci hmyzích populací a podílí se na šíření semen. Je také významným indikátorem zdravého a druhově bohatého prostředí, zejména v kulturní krajině.