Lycosa singoriensis (Laxmann, 1770) – slíďák tatarský
Latinské jméno Lycosa singoriensis označuje v českém názvosloví slíďáka tatarského, jednoho z největších a nejvzácnějších zástupců čeledi slíďákovitých ve střední Evropě. Tento impozantní pavouk je typický robustním tělem, rychlým aktivním pohybem a způsobem lovu bez použití pavučiny. Slíďák tatarský je výrazně vázán na otevřené stepní a písčité biotopy a patří mezi reliktní druhy teplomilné fauny.
Wikipedia
Systematické zařazení druhu
Třída
Slíďák tatarský patří do třídy pavoukovci (Arachnida), která zahrnuje bezobratlé členovce s tělem rozděleným na hlavohruď a zadeček, čtyřmi páry kráčivých končetin a bez tykadel. Pavoukovci jsou převážně draví a zaujímají významné postavení v potravních sítích suchozemských ekosystémů.
Řád
V rámci třídy pavoukovců je slíďák tatarský zařazen do řádu pavouci (Araneae), jehož zástupci se vyznačují produkcí pavučinového vlákna a jedových žláz. U slíďáků však pavučina neslouží k lovu, ale spíše k ochraně úkrytů a vajíček.
Popis a tělesné znaky
Slíďák tatarský patří k největším evropským pavoukům, přičemž samice mohou dosahovat délky těla až 35 milimetrů, zatímco samci jsou menší a štíhlejší. Tělo je robustní, hnědě až šedě zbarvené s tmavšími kresbami, které zajišťují dobré maskování v písčitém prostředí. Nohy jsou silné, dlouhé a uzpůsobené k rychlému běhu. Zrak je velmi dobře vyvinutý, což je typické pro aktivně lovící pavouky.
Rozšíření a výskyt
Areál rozšíření slíďáka tatarského sahá od jihovýchodní Evropy přes stepní oblasti východní Evropy až do střední Asie. V České republice je výskyt velmi omezený a soustředěný především do nejteplejších oblastí jižní Moravy. Populace jsou izolované a vázané na specifické mikrohabitaty.
Biotop a ekologické nároky
Slíďák tatarský obývá suché, otevřené a teplé biotopy, jako jsou písčiny, stepi, sprašové stráně a řídké travnaté porosty. V půdě si buduje svislé nory vystlané pavučinou, které slouží jako úkryt i místo rozmnožování. Druh je mimořádně citlivý na zarůstání stanovišť, intenzivní zemědělství a změny využívání krajiny.
Způsob života a chování
Tento druh je aktivní především za soumraku a v noci, kdy aktivně vyhledává kořist v okolí své nory. Přes den se ukrývá v podzemním úkrytu, který často uzavírá hedvábným víčkem. Slíďák tatarský je teritoriální a svou noru aktivně brání před jinými jedinci.
Potrava a ekologická role
Potravu slíďáka tatarského tvoří různí bezobratlí, zejména hmyz, kobylky, brouci a další pavouci, které aktivně loví na zemi. Díky své velikosti a dravosti představuje vrcholového predátora bezobratlých v suchých stepních ekosystémech a významně se podílí na regulaci jejich populací.
Rozmnožování a vývoj
Rozmnožování probíhá na jaře a počátkem léta. Samice nosí kokon s vajíčky připevněný na zadečku a později i čerstvě vylíhlá mláďata, což je typický znak slíďákovitých. Mladí pavouci se po určité době rozptylují do okolí a budují vlastní nory.
Ohrožení a ochrana druhu
Slíďák tatarský patří v České republice mezi kriticky ohrožené druhy bezobratlých a je zákonem chráněn. Hlavními hrozbami jsou zánik stepních biotopů, zarůstání lokalit a fragmentace populací. Ochrana druhu spočívá v zachování otevřených stepních stanovišť, řízené pastvě a dlouhodobém monitoringu známých populací.
Význam slíďáka tatarského v přírodě
Slíďák tatarský je významným indikátorem zachovalých teplomilných stepních biotopů a reliktem původní bezlesé krajiny. Jeho přítomnost podtrhuje vysokou přírodovědnou hodnotu suchých stanovišť a zdůrazňuje potřebu cílené ochrany specializovaných bezobratlých druhů v kulturní krajině.
