Obratlovci, Strana 2

Osel domácí (Equus africanus asinus)

Základní charakteristika druhu

Osel domácí (Equus africanus asinus) je středně velký sudokopytník z čeledi koňovitých (Equidae) s robustním tělem a krátkými, silnými nohami přizpůsobenými chůzi po náročném terénu. Dospělci dosahují výšky v kohoutku 90 až 120 centimetrů a hmotnosti 180 až 250 kilogramů, samci bývají větší. Tělo je kryté krátkou srstí, zbarvení se pohybuje od šedé, hnědé až po černou, často se světlejším břichem a bílou oblastí kolem očí a nosu. Hlava je protáhlá s velkýma očima a ušima, které jsou výrazně dlouhé a pohyblivé. Ocas je krátký s chomáčem chlupů na konci.

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Osel patří do řádu sudokopytníků (Artiodactyla) a čeledi koňovitých (Equidae). Charakteristickými znaky jsou krátké robustní tělo, dlouhé uši, pevné kopyta vhodné pro kamenitý terén a typický hlas – ržání. Osel je znám svou vytrvalostí, odolností vůči nepříznivým podmínkám a inteligencí, která mu umožňuje reagovat opatrně a samostatně.

Výskyt a domestikace

Osel domácí je domestikovaný z afrického divokého osla (Equus africanus) před více než 5 000 lety, původně v severní Africe. Dnes je chován na všech kontinentech, především v oblastech, kde je potřeba pracovního zvířete pro přepravu nákladů a dopravu osob. V České republice jsou osli chováni hlavně na farmách, v zoologických zahradách a při ekologických projektech. Jsou velmi adaptabilní na suché, kamenité a hornaté oblasti.

Způsob života a chování

Osli jsou společenská zvířata žijící ve stádech, kde se udržuje hierarchie a sociální vazby. Jsou denní, aktivní především přes den, a jejich pohyb je vytrvalý, schopný překonávat velké vzdálenosti. Mají dobrý zrak a sluch, což jim umožňuje včas rozpoznat nebezpečí. Jsou inteligentní a opatrní, často se vyhýbají riziku a dokáží samostatně rozhodovat při přepravě nákladu nebo přesunech.

Potrava a výživa

Osli jsou přežvýkavci a živí se převážně trávou, listím, keři, větvičkami, senem a senáží. Jsou schopni využít i méně kvalitní rostlinnou potravu, což je výhodou v suchých a chudých oblastech. Přežvykování umožňuje efektivní trávení vlákniny a získávání živin potřebných pro odolnost a vytrvalost.

Rozmnožování

Osli se rozmnožují pohlavně, pohlavně dospívají mezi 2 a 3 lety. Březost samice trvá přibližně 11 až 12 měsíců, po níž se rodí jedno hříbě, velmi vzácně dvojče. Mláďata jsou po narození schopna stát a pohybovat se krátce po narození a jsou intenzivně chráněna matkou. Socializace v rámci stáda zajišťuje přežití a správné chování mladých zvířat.

Význam pro člověka

Osel domácí je hospodářsky významný především jako pracovní zvíře a prostředek přepravy. Slouží k tahání vozů, nesení nákladu a někdy i k jízdě. Produkce mléka a masa je méně častá, ale v některých oblastech významná. Osli jsou rovněž využíváni v ekologických projektech, při agroturistice a v terapeutických programech.

Ekologický význam

Osli pomáhají udržovat pastviny a otevřenou krajinu spásáním vegetace, kontrolují růst keřů a přispívají k biodiverzitě kulturní krajiny. Jejich spásání a hnojení podporuje koloběh živin a ekologickou rovnováhu v prostředí.

Regulace chovu a ochrana

Osel domácí není ohroženým druhem, ale některá tradiční plemena a genetické linie jsou chráněny pro zachování rozmanitosti. Chov vyžaduje dostatek potravy, zdravotní péči, vhodné ustájení a podmínky pro pohyb, aby byla zajištěna dobrá kondice, odolnost a produktivita zvířat.

Kráva domácí (Bos taurus)

Základní charakteristika druhu

Kráva domácí - Tur domácí (Bos taurus) je velký sudokopytník z čeledi turovitých (Bovidae) s mohutným tělem a silnými končetinami přizpůsobenými nošení hmoty a pohybu po pastvinách. Dospělci dosahují výšky v kohoutku 120 až 150 centimetrů a hmotnosti 500 až 900 kilogramů, samci bývají větší. Tělo je kryté krátkou nebo polodlouhou srstí, barva se liší podle plemene – bílá, černá, hnědá, strakatá nebo kombinovaná. Hlava je velká s výraznými očima a ušima, rohy mohou být přítomny u obou pohlaví nebo bývají u plemen bezrohé, ocas dlouhý s chomáčem chlupů na konci. Wikipedia 

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Tur domácí patří do řádu sudokopytníků (Artiodactyla) a čeledi turovitých (Bovidae). Charakteristickým znakem je přežvýkavost, mohutné tělo, kopyta uzpůsobená pro pastvu a pohyb v různém terénu, rohy u některých plemen a typické zvuky – bučení. Plemena se liší velikostí, zbarvením, produkčními vlastnostmi a účelem chovu.

Výskyt a domestikace

Kráva domácí byla domestikována pravděpodobně před více než 8 000 lety z divokých turových předků z Blízkého východu a Indie. Dnes je chována po celém světě a v České republice je rozšířena na farmách, pastvinách a velkých zemědělských podnicích. Krávy jsou schopny žít v různých klimatických podmínkách a terénech, od nížin po mírně kopcovitou krajinu.

Způsob života a chování

Krávy jsou společenská zvířata žijící ve stádech, kde existuje jasná hierarchie. Jsou denní, aktivní během dne, spásají trávu, pohybují se po pastvinách a odpočívají v odpoledních hodinách. Mají vyvinuté smysly pro zrak, čich a sluch, což jim umožňuje orientaci v prostředí a rozpoznání predátorů nebo nebezpečí. Krávy jsou klidná zvířata, která komunikují pomocí bučení, pohybů těla a doteků.

Potrava a výživa

Krávy jsou přežvýkavci, jejich potrava zahrnuje převážně trávu, seno, senáž, objemná krmiva a doplňkově obiloviny a minerály. Přežvykování umožňuje efektivní trávení vlákniny a získávání potřebných živin. Správná výživa je zásadní pro produkci mléka, růst telat, tvorbu svalů a celkovou kondici zvířat.

Rozmnožování

Krávy se rozmnožují pohlavně, pohlavně dospívají přibližně mezi 1. a 2. rokem. Březost samice trvá asi 9 měsíců, po níž se rodí jedno tele, vzácně dvojčata. Tele je po narození schopno stát a následovat matku. Socializace a učení v rámci stáda je důležité pro přežití a adaptaci mladých jedinců.

Význam pro člověka

Tur domácí je hospodářsky významná pro produkci mléka, masa, kůže a v některých případech i pracovních schopností v zemědělství. Mléko a mléčné výrobky jsou základní součástí lidské stravy, maso poskytuje bílkoviny a kůže je využívána v průmyslu. Krávy také ovlivňují údržbu pastvin a krajiny a přispívají k udržování tradičních zemědělských ekosystémů.

Ekologický význam

Krávy pomáhají udržovat otevřené pastviny, kontrolují růst travních porostů a přispívají k biodiverzitě kulturní krajiny. Jejich spásání a následné hnojení zajišťuje koloběh živin a podporuje ekologickou rovnováhu v zemědělských oblastech.

Regulace chovu a ochrana

Tur domácí není ohroženým druhem, ale některá geneticky cenná plemena jsou chráněna pro zachování biodiverzity. Chov vyžaduje správnou výživu, veterinární péči a vhodné podmínky pastvy, aby byla zajištěna vysoká produktivita a zdraví zvířat.

Ovce domácí (Ovis aries)

Základní charakteristika druhu

Ovce domácí (Ovis aries) je středně velký přežvýkavý savec z čeledi turovitých (Bovidae), chovaný lidmi po tisíciletí. Dospělci dosahují výšky v kohoutku 60 až 90 centimetrů a hmotnosti 45 až 100 kilogramů v závislosti na plemeni. Tělo je kryté hustou vlněnou srstí, která je hlavním produktem chovu, hlava je relativně malá s očima po stranách, uši jsou krátké až středně dlouhé. Samci mají často spirálovitě zatočené rohy, samice jsou obvykle bezrohé nebo mají malé rohy.

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Ovce patří do řádu sudokopytníků (Artiodactyla) a čeledi turovitých (Bovidae). Charakteristickými znaky jsou přežvýkavost, srst tvořená vlnou, hovězí typ těla, prsty zakončené kopyty a výrazné rohy u některých plemen. Plemena se liší velikostí, barvou srsti, tvarem rohů a kvalitou vlny.

Výskyt a domestikace

Ovce domácí je domestikovaný druh původem z divokých ovcí z oblasti Blízkého východu. Dnes jsou chovány na všech kontinentech s mírným a subtropickým klimatem. V České republice jsou ovce chovány především v zemědělských oblastech a horských pastvinách. Díky adaptabilitě na různé biotopy se ovce dají chovat na loukách, pastvinách i v kopcovitém terénu.

Způsob života a chování

Ovce jsou společenská zvířata žijící v hejnech. V přírodě i na pastvinách se pohybují společně, hledají potravu a brání se před predátory stádem. Mají dobře vyvinutý smysl pro orientaci, čich a zrak, což jim umožňuje rychle reagovat na nebezpečí. Ovce jsou denní, aktivní především za světla, a většinou spásají trávu a jiné rostliny.

Potrava a výživa

Ovce jsou přežvýkavci, jejich potrava tvoří převážně tráva, luční rostliny, seno, píce a různá krmiva z obilnin. Přežvykování umožňuje efektivní trávení vlákniny a získávání živin z rostlinného materiálu. Správná výživa je zásadní pro produkci vlny, mléka a reprodukční úspěch.

Rozmnožování

Ovce se rozmnožují pohlavně s typickou roční cyklickou sezónou. Březost trvá přibližně 5 měsíců a samice rodí jedno až dvě jehňata, vzácně více. Mláďata jsou po narození schopna stát a pohybovat se, po několika hodinách začínají sát mléko matky. Reprodukční schopnost a péče o potomstvo jsou klíčové pro udržení stáda.

Význam pro člověka

Ovce domácí je hospodářsky významné zvíře chované pro maso, mléko, vlnu a kůži. Vlna slouží k výrobě oděvů a textilu, maso a mléko jako potravina. Ovce také přispívají k udržování pastvin, biologické kontrole vegetace a krajinnému managementu.

Ekologický význam

Ovce podporují udržování biodiverzity pastvin a kulturní krajiny, zabraňují přerůstání travních porostů a šíření keřů. Jsou součástí potravního řetězce, ačkoliv v domestikovaných podmínkách mají omezené přirozené predátory.

Regulace chovu a ochrana

Ovce domácí nejsou ohroženým druhem, ale některá plemena jsou chráněna pro zachování genetické rozmanitosti. Chov vyžaduje správnou péči, výživu a hygienu, aby se minimalizovaly nemoci a zvýšila produktivita stáda.

Potkan obecný (Rattus norvegicus)

Základní charakteristika druhu

Potkan obecný (Rattus norvegicus), často označovaný jako krysa hnědá, je středně velký hlodavec z čeledi myšovitých (Muridae), známý svou vysokou inteligencí a schopností přežívat v blízkosti lidských sídel. Dospělci dosahují délky těla 20 až 28 centimetrů, ocas je mírně kratší než tělo, hmotnost se pohybuje mezi 200 až 500 gramy. Tělo je robustní, kryté hnědou až šedohnědou srstí, břicho je světlejší, hlava tupá s výraznými hlodavými řezáky, oči kulaté, uši poměrně malé a lysé.

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Potkan obecný patří do řádu hlodavců (Rodentia). Charakteristickým znakem je masivnější tělo oproti myši domácí, lysý ocas s výraznou šupinatou strukturou, robustní hlava a silné přední zuby. Je vynikajícím plavcem, výborně šplhá a dokáže okusovat velmi tvrdé materiály.

Výskyt a rozšíření

Potkan obecný je původem z východní Asie, dnes je kosmopolitně rozšířen po celém světě, včetně České republiky. Preferuje městské prostředí, kanalizace, sklady, přístavy, zemědělské objekty a okolí vodních toků. Díky vysoké adaptabilitě dokáže přežívat v nejrůznějších klimatických podmínkách a prostředích s dostupnou potravou a úkryty.

Způsob života a chování

Potkan obecný je převážně noční a soumračný živočich, žijící ve skupinách s pevnou sociální strukturou. Je opatrný, inteligentní a rychle se učí rozpoznávat zdroje potravy i nebezpečí. Vytváří rozsáhlé nory, podzemní tunely nebo využívá lidské stavby, což mu umožňuje úkryt a bezpečný pohyb. Potkan je výborný plavec a šplhoun, dokáže se rychle přizpůsobit různým prostředím.

Potrava

Potkan obecný je všežravec, živí se rostlinnou i živočišnou stravou. Konzumuje obilí, semena, ovoce, zeleninu, odpadky, drobný hmyz, vejce a dokonce malé obratlovce. Díky široké paletě potravních zdrojů dokáže přežívat ve městech, přístavech, skladech i na venkově.

Rozmnožování

Potkani se množí velmi intenzivně, samice může mít 5 až 10 vrhů ročně, přičemž v jednom vrhu se rodí 6 až 12 mláďat. Březost trvá přibližně 21 až 23 dní. Mláďata jsou po narození slepá a holá a zůstávají v hnízdě několik týdnů, kde je samice krmí. Po osamostatnění se rychle zapojují do života kolonie a přispívají k rychlému nárůstu populace.

Vztah k člověku a zdravotní význam

Potkan obecný je považován za škůdce, protože poškozuje potraviny, technická zařízení a stavby. Přenáší různé patogeny, bakterie a parazity, což představuje hygienické a zdravotní riziko. Na druhé straně je také využíván jako laboratorní zvíře pro biologický a lékařský výzkum.

Ekologický význam

Potkan obecný je součástí potravních řetězců, slouží jako potrava pro dravce, ptáky a savce. Přispívá k rozkladu organických zbytků a koloběhu živin, ačkoliv jeho populace jsou většinou vázány na lidská sídla.

Regulace a ochrana

Potkan obecný není chráněným druhem, populace jsou regulovány z hygienických důvodů. Prevence zahrnuje omezení přístupu k potravě, mechanické pasti, uzavřená skladování potravin a případně chemické prostředky. Důležitá je kombinace prevence a kontroly, protože potkani se rychle rozmnožují a adaptují na různé podmínky.

Krysa obecná (Rattus norvegicus)

Základní charakteristika druhu

Krysa obecná (Rattus norvegicus), často označovaná také jako krysa hnědá nebo potkan, je středně velký hlodavec z čeledi myšovitých (Muridae), který patří mezi nejrozšířenější savce žijící v blízkosti lidských sídel. Vyznačuje se mimořádnou přizpůsobivostí, vysokou inteligencí a schopností využívat široké spektrum potravních zdrojů. Délka těla dospělých jedinců se pohybuje přibližně mezi 20 a 28 centimetry, ocas bývá o něco kratší než tělo.

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Krysa obecná patří do řádu hlodavců (Rodentia). Má robustní tělo, tupější čenich, malé oči a poměrně malé uši. Srst je obvykle šedohnědá až hnědá na hřbetě a světlejší na břišní straně. Ocas je téměř lysý, šupinatý a slouží k udržování rovnováhy. Charakteristickým znakem jsou silné hlodavé řezáky, které neustále dorůstají a umožňují krysám okusovat velmi tvrdé materiály.

Původ a rozšíření

Původním areálem krysy obecné je pravděpodobně východní Asie, odkud se díky lidské činnosti rozšířila do celého světa. Dnes se vyskytuje na všech kontinentech kromě Antarktidy. V České republice je běžná zejména v městském a příměstském prostředí, v kanalizacích, sklepech, skladech, zemědělských objektech i v okolí vodních toků.

Způsob života a chování

Krysa obecná je převážně noční živočich, který žije ve skupinách s pevnou sociální strukturou. Je velmi obezřetná, rychle se učí a dokáže si zapamatovat zdroje potravy i hrozby. Vytváří si nory v půdě, pod základy staveb nebo využívá umělé dutiny. Výborně plave a často se pohybuje v blízkosti vody.

Potrava

Krysa obecná je všežravec s velmi pestrým jídelníčkem. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou, zbytky lidských potravin, obilím, semeny, ovocem, hmyzem i drobnými obratlovci. Díky této potravní flexibilitě dokáže přežívat v nejrůznějších podmínkách, včetně silně urbanizovaného prostředí.

Rozmnožování

Rozmnožování krysy obecné je velmi intenzivní. Samice může mít několik vrhů ročně, přičemž v jednom vrhu se rodí obvykle 6 až 12 mláďat. Březost trvá přibližně tři týdny a mláďata rychle dospívají, což umožňuje rychlý nárůst populace, zejména při dostatku potravy a vhodných podmínkách.

Vztah k člověku a zdravotní význam

Krysa obecná je často považována za škůdce, protože může poškozovat potraviny, stavby a technická zařízení. Zároveň je významná jako přenašeč různých chorob a parazitů, což z ní činí důležitý objekt hygienických a epidemiologických opatření. Na druhé straně je také využívána jako laboratorní zvíře v biologickém a lékařském výzkumu.

Ekologický význam

Z ekologického hlediska je krysa obecná součástí potravních řetězců, kde slouží jako kořist mnoha predátorů, například dravců a šelem. V přírodním prostředí se podílí na rozkladu organických zbytků a koloběhu živin, i když její přítomnost je silně vázána na lidskou činnost.

Regulace a ochrana

Krysa obecná není chráněným druhem a její populace jsou často regulovány z důvodu ochrany zdraví lidí a hospodářství. Účinná regulace spočívá především v prevenci, tedy v omezení přístupu k potravě, úkrytům a vodě, a v dodržování hygienických zásad.

Krtek obecný (Talpa europaea)

Základní charakteristika druhu

Krtek obecný (Talpa europaea) je malý hmyzožravý savec z čeledi krtkovitých (Talpidae), který je typickým obyvatelem podzemních stanovišť mírného pásma Evropy. Je přizpůsoben životu v půdě, kde tráví převážnou část svého života, a je známý především díky charakteristickým krtincům, které vznikají při hloubení chodeb. Délka těla dospělého jedince se pohybuje přibližně mezi 12 a 17 centimetry a hmotnost obvykle dosahuje 70 až 120 gramů.

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Krtek obecný patří do řádu hmyzožravců (Eulipotyphla). Má válcovité tělo, krátký krk a klínovitou hlavu s prodlouženým rypákem, který slouží jako hmatový orgán. Oči jsou velmi malé a částečně zakryté srstí, zrak je slabě vyvinutý, zatímco čich a hmat jsou velmi citlivé. Přední končetiny jsou silně přeměněny v lopatovité hrabací orgány s mohutnými drápy, což umožňuje efektivní pohyb v půdě. Srst je jemná, hustá a nejčastěji černá nebo tmavě šedá.

Výskyt a rozšíření

Krtek obecný je rozšířen ve většině Evropy, od západní až po střední a východní části kontinentu. V České republice se vyskytuje velmi hojně od nížin až po horské oblasti. Upřednostňuje vlhčí, kypré a humózní půdy, kde nachází dostatek potravy. Typickými stanovišti jsou louky, pastviny, zahrady, parky, lesní okraje i zemědělská půda.

Způsob života a chování

Krtek obecný je samotářský a výrazně teritoriální živočich. Aktivní je po celý rok, a to ve dne i v noci, přičemž střídá krátké období aktivity s odpočinkem. Vytváří rozsáhlé systémy podzemních chodeb, které slouží k pohybu, lovu i jako úkryt. Hlubší chodby jsou využívány k odpočinku a přezimování, zatímco mělčí slouží k získávání potravy.

Potrava

Potrava krtka obecného je tvořena především živočišnou složkou. Nejčastěji se živí žížalami, hmyzem, larvami, kuklami a dalšími půdními bezobratlými. Díky vysokému metabolismu musí přijímat potravu pravidelně a denně zkonzumuje množství potravy odpovídající značné části své tělesné hmotnosti. V chodbách si často vytváří zásoby ochromených žížal.

Rozmnožování

Rozmnožování probíhá na jaře, nejčastěji od března do května. Samice rodí po přibližně čtyřtýdenní březosti obvykle 3 až 6 mláďat. Mláďata jsou po narození slepá a holá a zůstávají v hnízdní komoře, kde je samice intenzivně chrání a krmí. Po několika týdnech se osamostatňují a opouštějí mateřské teritorium.

Význam v ekosystému

Krtek obecný má významnou ekologickou roli. Svou činností provzdušňuje půdu, zlepšuje její strukturu a podporuje koloběh živin. Regulací populací půdních bezobratlých přispívá k rovnováze ekosystémů. Přestože je někdy považován za škůdce kvůli poškozování trávníků a záhonů, jeho přínos pro půdu a krajinu je nesporný.

Ochrana druhu

Krtek obecný je v České republice zákonem chráněn jako zvláště chráněný druh. Jeho populace může být ohrožena intenzivním využíváním krajiny, znečištěním půdy a nevhodnými zásahy člověka. Ochrana spočívá především v toleranci jeho přítomnosti a v šetrném hospodaření s půdou.

Ještěrka zelená (Lacerta viridis)

Základní charakteristika druhu

Ještěrka zelená (Lacerta viridis) patří mezi největší a nejvýraznější ještěrky Evropy a je považována za typického zástupce teplomilných plazů. Dospělí jedinci dosahují délky až 40 centimetrů včetně ocasu, přičemž samci jsou obvykle větší a výrazněji zbarvení než samice. Základním znakem druhu je sytě zelené zbarvení těla, které může být doplněno tmavými skvrnami nebo jemnou kresbou. U samců se v období rozmnožování objevuje nápadné modré zbarvení hrdla a hlavy, které slouží jako vizuální signál při námluvách a teritoriálním chování.

Výskyt a rozšíření

Ještěrka zelená je rozšířena především v jižní a střední Evropě, kde obývá teplé a slunné oblasti s pestrou vegetací. V České republice se vyskytuje pouze ostrůvkovitě, zejména v nejteplejších oblastech jižní Moravy, kde nachází vhodné podmínky pro svůj život. Typickým prostředím jsou stepní stráně, vinice, okraje lesů, křovinaté svahy, kamenité meze a opuštěné lomy. Druh je silně vázán na mozaikovitý charakter krajiny, který kombinuje otevřené plochy pro slunění s úkryty v podobě keřů, kamenů nebo dutin v půdě.

Způsob života a chování

Ještěrka zelená je denní živočich s výraznou závislostí na slunečním záření, které využívá k regulaci tělesné teploty. Nejaktivnější bývá během teplých jarních a letních dnů, kdy ji lze pozorovat při slunění na kamenech, zídkách nebo kmenech stromů. Je velmi obratná a rychlá, při ohrožení dokáže bleskově zmizet v husté vegetaci. Teritoriální chování je typické zejména pro samce, kteří si hájí své území před konkurenty a agresivně reagují na jejich přítomnost.

Potrava a lov

Potravu ještěrky zelené tvoří především bezobratlí živočichové, zejména hmyz, pavouci, larvy, kobylky a brouci. V menší míře může ulovit i drobné obratlovce, například mláďata jiných plazů. Lov probíhá aktivním způsobem, kdy ještěrka kořist vyhledává a následně rychlým výpadem uchopí silnými čelistmi. Díky této potravní specializaci má významnou roli v regulaci populací hmyzu v ekosystému.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá na jaře po skončení zimního klidu. Samci v tomto období vykazují výrazné námluvní chování, které zahrnuje pohyby hlavou, změnu zbarvení a fyzický kontakt se samicí. Po páření klade samice do půdy nebo písčitého substrátu několik vajec, z nichž se po několika týdnech líhnou mláďata. Ta jsou od narození samostatná a okamžitě se zapojují do aktivního způsobu života. Pohlavní dospělosti dosahují obvykle po několika letech.

Ochrana a ohrožení druhu

Ještěrka zelená je v České republice zvláště chráněným druhem a patří mezi silně ohrožené živočichy. Největší hrozbou pro její přežití je úbytek vhodných biotopů způsobený intenzivním zemědělstvím, zarůstáním otevřených ploch, výstavbou a fragmentací krajiny. Ochrana druhu spočívá především v zachování a obnově vhodných stanovišť, podpoře tradičního hospodaření a ochraně teplých, strukturovaných lokalit s dostatkem úkrytů.