Obojživelníci

Triturus dobrogicus (Kiritzescu, 1903) – čolek dunajský

Latinské jméno Triturus dobrogicus označuje v českém názvosloví čolka dunajského, štíhle stavěného zástupce rodu Triturus, který je úzce vázán na nížinné říční nivy a periodicky zaplavované mokřady. Tento druh je typický protáhlým tělem, výrazným svatebním hřebenem samců a silnou vazbou na dynamické vodní prostředí ovlivněné záplavami. Čolek dunajský patří mezi nejvzácnější obojživelníky střední Evropy a má vysoký ochranářský význam.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Čolek dunajský náleží do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s larválním vývojem ve vodě a dospělým životem rozděleným mezi vodní a suchozemské prostředí. Obojživelníci se vyznačují propustnou, vlhkou kůží, schopností kožního dýchání a vysokou citlivostí na změny hydrologických a chemických podmínek.

Řád

V rámci třídy obojživelníků je čolek dunajský zařazen do řádu ocasatí (Caudata nebo Urodela), jehož zástupci si po celý život zachovávají ocas. Tento řád zahrnuje mloky a čolky, kteří jsou ekologicky vázáni na vodní nebo vlhké suchozemské biotopy a mají relativně pomalý reprodukční cyklus.

Popis a tělesné znaky

Čolek dunajský dosahuje délky těla přibližně 13 až 16 centimetrů a vyznačuje se velmi štíhlým, protáhlým trupem a dlouhým ocasem. Samci mají v období rozmnožování vysoký, hladce zvlněný hřbetní hřeben, který není přerušen v oblasti kloaky. Zbarvení hřbetu je tmavé, obvykle šedohnědé až černé, zatímco břicho je oranžové až žluté s jemnějšími, méně kontrastními tmavými skvrnami než u čolka velkého. Kůže je relativně hladká.

Rozšíření a výskyt

Přirozený areál rozšíření čolka dunajského je omezen na povodí středního a dolního Dunaje. V České republice se vyskytuje velmi vzácně, a to výhradně v jihovýchodní části území, především v oblasti dolního toku Moravy a Dyje. Jeho výskyt je vázán na zachovalé zbytky lužních lesů, slepá ramena řek a periodicky zaplavované tůně.

Biotop a ekologické nároky

Čolek dunajský obývá nížinné mokřady, říční nivy, tůně a ramena řek s dlouhodobě stojatou nebo jen mírně proudící vodou. Vyžaduje otevřenější vodní plochy s dostatkem slunečního záření a bohatou vodní vegetací. Druh je mimořádně citlivý na regulace řek, odvodňování krajiny, zánik periodických záplav a znečištění vody.

Způsob života a chování

V období rozmnožování tráví čolek dunajský většinu času ve vodě, kde probíhají nápadné svatební projevy samců. Mimo rozmnožovací sezónu přechází na suchozemský způsob života, kdy se zdržuje v okolních lužních lesích, křovinách a vlhkých travnatých porostech. Aktivní je převážně za soumraku a v noci, zejména za teplého a vlhkého počasí.

Potrava a ekologická role

Potrava čolka dunajského zahrnuje především vodní bezobratlé, larvy hmyzu, korýše a drobné měkkýše. Příležitostně loví i pulce jiných obojživelníků. Jako predátor drobných vodních organismů se podílí na regulaci jejich populací a přispívá ke stabilitě nížinných mokřadních ekosystémů.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá na jaře, kdy samice kladou jednotlivá vajíčka, která pečlivě balí do listů vodních rostlin. Larvální vývoj je relativně rychlý a závislý na teplotě vody a délce zaplavení biotopu. Metamorfóza obvykle probíhá v průběhu léta, přičemž mladí jedinci následně opouštějí vodní prostředí.

Ohrožení a ochrana druhu

Čolek dunajský patří v České republice mezi kriticky ohrožené druhy a je přísně chráněn národní i evropskou legislativou. Hlavní hrozby představují regulace toků, odvodňování niv, zánik tůní a fragmentace stanovišť. Ochrana druhu je zaměřena na zachování přirozené dynamiky říčních niv, obnovu periodicky zaplavovaných mokřadů a dlouhodobý monitoring populací.

Význam čolka dunajského v přírodě

Čolek dunajský je klíčovým bioindikátorem zachovalých nížinných říčních ekosystémů a přirozeného záplavového režimu. Jeho výskyt poukazuje na vysokou ekologickou hodnotu krajiny a potřebu komplexní ochrany lužních lesů, mokřadů a říčních niv jako jedněch z nejohroženějších biotopů střední Evropy.

Triturus cristatus (Laurenti, 1768) – čolek velký

Latinské jméno Triturus cristatus označuje v českém názvosloví čolka velkého, jednoho z největších a nejvýraznějších ocasatých obojživelníků střední Evropy. Tento druh je charakteristický nápadným svatebním hřebenem samců, kontrastním zbarvením a silnou vazbou na zachovalé stojaté vody v kulturní i přírodní krajině. Čolek velký je významným bioindikátorem kvality mokřadních stanovišť a patří mezi zvláště chráněné druhy.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Čolek velký náleží do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s larválním vývojem ve vodním prostředí a dospělým životem kombinujícím vodní a suchozemskou fázi. Obojživelníci se vyznačují vlhkou, propustnou kůží umožňující kožní dýchání a vysokou citlivostí na změny prostředí.

Řád

V rámci třídy obojživelníků je čolek velký zařazen do řádu ocasatí (Caudata nebo Urodela), jehož zástupci si zachovávají ocas po celý život. Tento řád zahrnuje čolky a mloky, kteří jsou úzce vázáni na vodní a vlhká suchozemská stanoviště a mají relativně pomalý reprodukční cyklus.

Popis a tělesné znaky

Čolek velký dosahuje délky těla obvykle 14 až 18 centimetrů, přičemž samice bývají větší než samci. Samci jsou v období rozmnožování snadno rozpoznatelní podle vysokého, hluboce vykrajovaného hřbetního hřebene, který je přerušený v oblasti kloaky. Zbarvení hřbetu je tmavé, nejčastěji černohnědé až černé, s jemným světlým tečkováním, zatímco břicho je sytě oranžové až žluté s výraznými černými skvrnami. Kůže je na hřbetě hrubší a bradavičnatá.

Rozšíření a výskyt

Areál rozšíření čolka velkého zahrnuje většinu Evropy s výjimkou nejjižnějších oblastí. V České republice je rozšířen poměrně plošně, avšak jeho populace jsou často izolované a závislé na kvalitě místních mokřadů. Vyskytuje se od nížin až po pahorkatiny, především v oblastech s tradiční rybniční soustavou a drobnými vodními plochami.

Biotop a ekologické nároky

Čolek velký preferuje stojaté vody, jako jsou rybníky, tůně, zatopené lomy a menší nádrže s bohatou vodní vegetací. Suchozemskou část života tráví v okolní krajině, kde vyhledává úkryty pod kameny, v půdě, v listovém opadu nebo v křovinách. Druh je citlivý na zarybňování vodních ploch, chemické znečištění a úbytek drobných mokřadů.

Způsob života a chování

V rozmnožovacím období tráví čolek velký většinu času ve vodě, kde probíhají složité svatební rituály zahrnující vizuální signály a pohyby hřebene. Mimo toto období přechází na suchozemský způsob života a je aktivní převážně za soumraku a v noci. V zimě přezimuje v hlubších úkrytech v půdě, sklepech nebo hromadách kamení.

Potrava a ekologická role

Potrava čolka velkého zahrnuje široké spektrum bezobratlých živočichů, zejména larvy hmyzu, korýše, měkkýše a drobné vodní organismy. Příležitostně se živí i pulci jiných obojživelníků. Jako významný predátor drobných živočichů přispívá k regulaci jejich populací a stabilitě vodních ekosystémů.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá na jaře, kdy samice kladou jednotlivá vajíčka, která pečlivě balí do listů vodních rostlin. Larvy se líhnou po několika týdnech a jejich vývoj trvá obvykle dva až tři měsíce. Metamorfóza probíhá během léta, přičemž mladí jedinci následně opouštějí vodní prostředí a přecházejí na suchozemský způsob života.

Ohrožení a ochrana druhu

Čolek velký je v České republice zvláště chráněným druhem a je zahrnut mezi silně ohrožené obojživelníky. Mezi hlavní hrozby patří zánik a degradace mokřadních stanovišť, zarybňování rybníků, intenzivní zemědělství a fragmentace krajiny. Ochrana druhu zahrnuje obnovu tůní, zachování migračních koridorů a dlouhodobý monitoring populací.

Význam čolka velkého v přírodě

Čolek velký má vysoký ekologický a ochranářský význam, neboť je citlivý na změny kvality prostředí a struktury krajiny. Jeho přítomnost svědčí o zachovalém vodním režimu a funkčním propojení vodních a suchozemských biotopů a zdůrazňuje důležitost ochrany obojživelníků jako klíčových složek evropské biodiverzity.

Triturus carnifex (Laurenti, 1768) – čolek dravý

Latinské jméno Triturus carnifex označuje v českém názvosloví čolka dravého, jednoho z největších a nejmohutnějších zástupců ocasatých obojživelníků rodu Triturus. Tento druh je typický výrazným pohlavním dimorfismem, nápadným svatebním zbarvením samců a silnou vazbou na stojaté vodní biotopy. Čolek dravý je považován za významný indikátor zachovalých mokřadních ekosystémů a druh s vysokými nároky na kvalitu prostředí.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Čolek dravý patří do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s vodním larválním vývojem a dospělým životem kombinujícím vodní a suchozemskou fázi. Obojživelníci se vyznačují tenkou, vlhkou kůží umožňující kožní dýchání a vysokou citlivostí na chemické i fyzikální změny prostředí.

Řád

V rámci třídy obojživelníků je čolek dravý řazen do řádu ocasatí (Caudata neboli Urodela), jehož zástupci si v dospělosti zachovávají ocas. Tento řád zahrnuje mloky a čolky, kteří jsou úzce vázáni na vodní nebo vlhké suchozemské biotopy a vyznačují se relativně pomalým životním cyklem.

Popis a tělesné znaky

Čolek dravý dosahuje délky těla až 18 centimetrů, přičemž samice bývají obvykle větší než samci. Samci jsou v období rozmnožování snadno rozpoznatelní podle vysokého, zubatě vykrajovaného hřbetního hřebene, který pokračuje po celé délce těla až na ocas. Zbarvení hřbetu je tmavé, obvykle černohnědé až olivové, zatímco břicho je výrazně žluté až oranžové s nepravidelnými tmavými skvrnami. Kůže je na hřbetě jemně bradavičnatá.

Rozšíření a výskyt

Přirozený areál rozšíření čolka dravého zahrnuje jižní a střední Evropu, především oblast Alp, Apenin a Balkánu. V České republice se vyskytuje velmi vzácně a lokálně, zejména v teplejších oblastech, kde osidluje zachovalé rybníky, tůně a zatopené lomy. Výskyt je silně fragmentovaný a závislý na dostupnosti vhodných rozmnožovacích lokalit.

Biotop a ekologické nároky

Čolek dravý vyžaduje stojaté nebo jen velmi pomalu tekoucí vody s bohatou vodní vegetací, která slouží jako úkryt i místo pro kladení vajíček. Suchozemská fáze života je vázána na okolní vlhké louky, lesní okraje a křoviny. Druh je citlivý na zarybňování vodních ploch, chemické znečištění a likvidaci drobných mokřadů.

Způsob života a chování

V období rozmnožování tráví čolek dravý většinu času ve vodě, kde probíhají složité svatební rituály zahrnující vizuální signály a pohyby hřebene. Mimo rozmnožovací sezónu přechází na suchozemský způsob života a ukrývá se pod kameny, v půdě nebo v listovém opadu. Aktivní je převážně za soumraku a v noci, zejména za vlhkého počasí.

Potrava a ekologická role

Potrava čolka dravého je velmi rozmanitá a zahrnuje vodní i suchozemské bezobratlé, larvy hmyzu, drobné korýše a někdy i pulce jiných obojživelníků. Jako vrcholový predátor drobných vodních živočichů přispívá k regulaci jejich populací a udržování ekologické rovnováhy v mokřadních ekosystémech.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá na jaře, kdy samice kladou jednotlivá vajíčka, která pečlivě zabalují do listů vodních rostlin. Larvy se líhnou po několika týdnech a jejich vývoj trvá několik měsíců, v závislosti na teplotě vody a dostupnosti potravy. Metamorfóza probíhá obvykle v létě, přičemž mladí jedinci následně opouštějí vodní prostředí.

Ohrožení a ochrana druhu

Čolek dravý je v České republice hodnocen jako kriticky ohrožený druh a je přísně chráněn. Mezi hlavní hrozby patří úbytek vhodných vodních ploch, zarybňování rybníků, intenzivní zemědělství a fragmentace krajiny. Ochranná opatření zahrnují zachování a obnovu tůní, zákaz zarybňování rozmnožovacích lokalit a dlouhodobý monitoring populací.

Význam čolka dravého v přírodě

Čolek dravý představuje významný indikátor biologicky hodnotných mokřadních stanovišť a vysoké biodiverzity. Jeho přítomnost poukazuje na kvalitní vodní prostředí a vhodnou strukturu krajiny a zdůrazňuje potřebu cílené ochrany obojživelníků jako citlivých složek přírodních ekosystémů.

Salamandra salamandra (Linnaeus, 1758) – mlok skvrnitý

Latinské jméno Salamandra salamandra označuje v českém názvosloví mloka skvrnitého, jednoho z nejznámějších a nejvýraznějších ocasatých obojživelníků Evropy. Tento druh je typický kontrastním černožlutým zbarvením, které slouží jako výstražný signál upozorňující predátory na jeho jedovaté kožní sekrety. Mlok skvrnitý je symbolem zachovalých lesních ekosystémů s dostatkem čisté vody a stabilního mikroklimatu.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Mlok skvrnitý náleží do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s proměnlivým způsobem života mezi vodním a suchozemským prostředím. Obojživelníci se vyznačují propustnou kůží, schopností kožního dýchání a vysokou citlivostí na změny prostředí, což z nich činí důležité bioindikátory kvality krajiny.

Řád

V rámci třídy obojživelníků je mlok skvrnitý zařazen do řádu ocasatí (Urodela nebo Caudata), jehož zástupci si v dospělosti zachovávají ocas a protáhlé tělo. Tento řád zahrnuje mloky a čolky, kteří jsou úzce vázáni na vlhké lesní biotopy a čisté vodní toky.

Popis a tělesné znaky

Mlok skvrnitý dosahuje délky těla obvykle 18 až 25 centimetrů, přičemž samice bývají mohutnější než samci. Tělo je robustní, s krátkými, silnými končetinami a výrazným ocasem. Základní zbarvení je černé s nepravidelnými žlutými až oranžovými skvrnami, jejichž tvar a rozmístění jsou u každého jedince jedinečné. Kůže je lesklá, hladká a obsahuje jedové žlázy, které produkují toxické látky sloužící k obraně proti predátorům.

Rozšíření a výskyt

Areál rozšíření mloka skvrnitého zahrnuje střední, západní a jižní Evropu, přičemž nejhojnější výskyt je v horských a podhorských oblastech. V České republice se vyskytuje především v zalesněných oblastech s vyšší vlhkostí, zejména v pohořích a pahorkatinách. Typickým stanovištěm jsou listnaté a smíšené lesy s potoky, prameništi a stálým zastíněním.

Biotop a ekologické nároky

Mlok skvrnitý je silně vázán na vlhká a chladnější stanoviště s dostatkem úkrytů, jako jsou kameny, trouchnivějící dřevo a lesní opad. Pro rozmnožování využívá čisté, dobře okysličené potoky a prameniště, kde dochází k vývoji larev. Druh je velmi citlivý na vysychání prostředí, úpravy vodních toků a znečištění vody.

Způsob života a chování

Jedná se převážně o noční druh, který je aktivní zejména za deště nebo vysoké vzdušné vlhkosti. Přes den se ukrývá v úkrytech v půdě nebo pod kameny. Mlok skvrnitý se pohybuje pomalu a obezřetně, přičemž v případě ohrožení spoléhá na výstražné zbarvení a toxické kožní sekrety. Zimní období přečkává v hlubších úkrytech, často ve skupinách.

Potrava a ekologická role

Potrava mloka skvrnitého je tvořena převážně bezobratlými živočichy, zejména žížalami, slimáky, hmyzem a pavoukovci. Aktivním lovem se podílí na regulaci populací půdních bezobratlých a je důležitou součástí lesních potravních sítí. Larvy se živí drobnými vodními organismy a přispívají k ekologické rovnováze horských potoků.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování mloka skvrnitého je specifické tím, že samice kladou živé larvy přímo do vody, nikoli vajíčka. K vývoji dochází v čistých potocích, kde larvy procházejí proměnou během několika měsíců. Pohlavní dospělosti dosahují jedinci po několika letech, což zvyšuje citlivost populací na dlouhodobé změny prostředí.

Ohrožení a ochrana druhu

Mlok skvrnitý je v České republice zvláště chráněným druhem. Mezi hlavní hrozby patří ničení lesních biotopů, regulace a znečištění vodních toků, úbytek pramenišť a fragmentace krajiny. Ochrana druhu je založena na zachování přirozených lesních ekosystémů, ochraně vodních zdrojů a omezení zásahů do jeho stanovišť.

Význam mloka skvrnitého v přírodě

Mlok skvrnitý má významnou ekologickou i symbolickou hodnotu, neboť představuje indikátor zachovalých lesních a vodních ekosystémů. Jeho přítomnost poukazuje na kvalitní životní prostředí s dostatkem čisté vody a přirozených úkrytů a zdůrazňuje nezastupitelnou roli obojživelníků v rovnováze přírodních společenstev.

Rana temporaria Linnaeus, 1758 – skokan hnědý

Latinské jméno Rana temporaria označuje v českém názvosloví skokana hnědého, jednoho z nejrozšířenějších a ekologicky nejvýznamnějších obojživelníků Evropy. Tento druh je typický vysokou přizpůsobivostí, schopností osidlovat široké spektrum stanovišť a výraznou tolerancí k chladnějšímu klimatu, díky čemuž proniká až do horských oblastí. Skokan hnědý je klíčovým druhem mokřadních, lesních i horských ekosystémů a důležitým bioindikátorem zachovalého vodního režimu.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Skokan hnědý patří do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s larválním vývojem ve vodě a dospělým životem převážně na souši. Obojživelníci mají propustnou kůži umožňující kožní dýchání a jsou citliví na změny prostředí, zejména na znečištění vody, vysychání biotopů a klimatické výkyvy.

Řád

V rámci třídy obojživelníků je skokan hnědý řazen do řádu žáby (Anura), jehož zástupci nemají v dospělosti ocas a jejich tělo je uzpůsobeno k pohybu skokem i plaváním. Skokan hnědý je dobrý plavec a vytrvalý skokan, což mu umožňuje efektivně využívat jak vodní, tak suchozemská stanoviště.

Popis a tělesné znaky

Skokan hnědý dosahuje délky těla přibližně 6 až 10 centimetrů, přičemž samice bývají větší než samci. Tělo je robustnější než u jiných hnědých skokanů, čenich je spíše tupý a zadní končetiny jsou silné a dobře vyvinuté. Zbarvení hřbetu je velmi proměnlivé, od světle hnědé přes šedou až po tmavě hnědou, často s tmavou spánkovou skvrnou za okem. Břicho je světlé, někdy jemně skvrnité. Kůže je relativně hladká a vlhká.

Rozšíření a výskyt

Areál rozšíření skokana hnědého patří k největším mezi evropskými obojživelníky a zahrnuje téměř celou Evropu od nížin až po horské oblasti, včetně severních oblastí Skandinávie. V České republice je rozšířen plošně od nížin po hory, kde se vyskytuje v lesích, na loukách, pastvinách i v blízkosti vodních toků a tůní. Vyhledává vlhká stanoviště, ale je schopen přežívat i v relativně suchých oblastech.

Biotop a ekologické nároky

Skokan hnědý obývá široké spektrum biotopů, od lesních porostů a horských luk až po zemědělskou krajinu a parky. K rozmnožování využívá mělké stojaté vody, rybníky, tůně, lesní louže i pomalu tekoucí vody. Je méně náročný na kvalitu vody než některé jiné druhy, avšak dlouhodobé zhoršování podmínek se projevuje poklesem populací.

Způsob života a chování

Skokan hnědý je aktivní převážně ve dne i za šera, zejména za vlhkého počasí. Většinu roku tráví na souši v blízkosti vody, kde se ukrývá v vegetaci, pod kameny nebo v listovém opadu. V zimním období přezimuje zahrabaný v půdě, v bahně nebo na dně vodních ploch. Je známý výraznými jarními migracemi k rozmnožovacím lokalitám.

Potrava a ekologická role

Potrava skokana hnědého je tvořena převážně bezobratlými, zejména hmyzem, pavoukovci, měkkýši a žížalami, které loví na souši i ve vodě. Pulci se živí řasami, sinicemi a organickými zbytky, čímž se podílejí na koloběhu živin ve vodních ekosystémech. Druh má významnou ekologickou roli v regulaci populací bezobratlých a slouží jako kořist mnoha predátorům.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá velmi brzy na jaře, často již v březnu nebo dubnu, kdy skokani migrují do tradičních rozmnožovacích vod. Samice kladou vajíčka ve velkých rosolovitých shlucích, které plavou při hladině nebo jsou zachyceny ve vodní vegetaci. Larvální vývoj trvá několik týdnů a metamorfóza pulců probíhá obvykle na přelomu jara a léta.

Ohrožení a ochrana druhu

Skokan hnědý je v České republice chráněn zákonem jako zvláště chráněný druh. Mezi hlavní hrozby patří silniční doprava během jarních migrací, zánik drobných vodních ploch, znečištění vody a intenzivní hospodaření v krajině. Ochranná opatření zahrnují budování migračních bariér, zachování rozmnožovacích stanovišť a podporu přirozeného vodního režimu.

Význam skokana hnědého v přírodě

Skokan hnědý má zásadní ekologický a bioindikační význam, protože je schopen osidlovat široké spektrum stanovišť a reaguje na změny prostředí. Jeho přítomnost svědčí o funkční krajině s dostatkem vodních ploch a vhodných úkrytů a zdůrazňuje důležitost ochrany obojživelníků jako klíčových složek evropských ekosystémů.

Rana dalmatina Bonaparte, 1840 – skokan štíhlý

Latinské jméno Rana dalmatina označuje v českém názvosloví skokana štíhlého, elegantního a velmi pohyblivého obojživelníka, který je typický pro listnaté lesy, lesní okraje a teplé oblasti střední a jižní Evropy. Tento druh je známý štíhlým tělem, dlouhými zadními končetinami a výraznou schopností dlouhých skoků, díky nimž patří mezi nejzdatnější skokany evropských žab. Skokan štíhlý je významným indikátorem zachovalých lesních a lesostepních biotopů s přirozeným vodním režimem.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Skokan štíhlý patří do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s vývojovým cyklem vázaným na vodní prostředí a dospělým životem převážně na souši. Obojživelníci mají propustnou kůži, umožňující kožní dýchání, a vysokou citlivost na změny prostředí, zejména na znečištění a úbytek vhodných stanovišť.

Řád

V rámci třídy obojživelníků je skokan štíhlý řazen do řádu žáby (Anura), jehož zástupci nemají v dospělosti ocas a jsou přizpůsobeni k pohybu skokem a plaváním. Skokan štíhlý vyniká mimořádně dlouhými skoky a rychlým pohybem na souši, což je klíčová adaptace na život v otevřených a lesních biotopech.

Popis a tělesné znaky

Skokan štíhlý dosahuje délky těla přibližně 5 až 8 centimetrů, přičemž samice bývají větší než samci. Typickým znakem je velmi štíhlé tělo, dlouhé zadní končetiny a výrazně špičatý čenich. Zbarvení hřbetu je obvykle světle hnědé, okrové až načervenalé, často s tmavší maskou za okem, zatímco břicho je světlé. Kůže je poměrně hladká a postrádá výrazné skvrnění, což pomáhá druhu splývat s lesním opadem.

Rozšíření a výskyt

Areál rozšíření skokana štíhlého zahrnuje střední, jižní a jihovýchodní Evropu, od Francie přes střední Evropu až po Balkán. V České republice se vyskytuje především v teplejších oblastech, zejména v nížinách a pahorkatinách s listnatými lesy, lužními porosty a lesními remízky. Vyhýbá se chladným horským oblastem a rozsáhlým otevřeným mokřadům.

Biotop a ekologické nároky

Skokan štíhlý je typickým lesním druhem, který většinu roku tráví na souši v listnatých lesích, parcích a sadech. K rozmnožování vyhledává mělké, klidné vodní plochy, jako jsou lesní tůně, rybníčky a periodické louže. Je citlivý na zánik drobných vodních ploch, odvodnění krajiny a fragmentaci lesních biotopů.

Způsob života a chování

Skokan štíhlý je převážně denní a soumračný druh, aktivní zejména na jaře a v létě. Díky dlouhým zadním končetinám dokáže skákat na vzdálenosti přesahující jeden metr, což mu umožňuje rychle unikat predátorům. V období mimo rozmnožování žije skrytě v lesním opadu, pod křovinami nebo v husté vegetaci.

Potrava a ekologická role

Potrava skokana štíhlého je tvořena převážně suchozemskými bezobratlými, zejména hmyzem, pavoukovci, plži a dalšími drobnými živočichy. Pulci se vyvíjejí ve vodě a živí se řasami a organickými zbytky. Druh má významnou ekologickou roli v regulaci populací bezobratlých a je důležitou součástí potravních sítí lesních a mokřadních ekosystémů.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá velmi brzy na jaře, často již v březnu, kdy skokani migrují do rozmnožovacích vod. Samice kladou vajíčka v menších rosolovitých shlucích, které jsou upevněny na vodní vegetaci. Larvální vývoj trvá několik týdnů a metamorfóza probíhá obvykle na přelomu jara a léta.

Ohrožení a ochrana druhu

Skokan štíhlý je v České republice chráněn zákonem a patří mezi zvláště chráněné druhy. Mezi hlavní hrozby patří úbytek lesních tůní, odvodnění krajiny, intenzivní hospodaření v lesích a fragmentace stanovišť. Ochrana druhu spočívá v zachování lesních biotopů, obnově drobných vodních ploch a zajištění migrační prostupnosti krajiny.

Význam skokana štíhlého v přírodě

Skokan štíhlý má vysokou ekologickou a bioindikační hodnotu, neboť je vázán na zachovalé lesní a lesostepní ekosystémy. Jeho přítomnost svědčí o dobrém stavu krajiny a podtrhuje význam ochrany drobných vodních ploch, lesních porostů a biologické rozmanitosti obojživelníků ve střední Evropě.

Rana arvalis Nilsson, 1842 – skokan ostronosý

Latinské jméno Rana arvalis označuje v českém názvosloví skokana ostronosého, středně velkého obojživelníka typického pro otevřenou krajinu, mokřady a rašeliniště severní a střední Evropy. Druh je známý výrazně zašpičatělým čenichem, štíhlým tělem a nápadnou změnou zbarvení samců v období rozmnožování, kdy mohou získávat světle modrý odstín. Skokan ostronosý je významným indikátorem zachovalých vlhkých biotopů s přirozeným vodním režimem.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Skokan ostronosý náleží do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s larválním vývojem vázaným na vodní prostředí a dospělým životem převážně na souši. Obojživelníci mají propustnou kůži umožňující kožní dýchání a jsou velmi citliví na změny prostředí, zejména na vysychání mokřadů a znečištění vody.

Řád

V rámci třídy obojživelníků patří skokan ostronosý do řádu žáby (Anura), jehož zástupci postrádají v dospělosti ocas a mají tělo přizpůsobené k pohybu skokem i plaváním. Skokan ostronosý je dobrý plavec i skokan a je přizpůsoben životu v otevřených a vlhkých stanovištích.

Popis a tělesné znaky

Skokan ostronosý dosahuje délky těla přibližně 5 až 7 centimetrů, samice bývají o něco větší než samci. Typickým znakem je nápadně špičatý čenich, štíhlé tělo a poměrně dlouhé zadní končetiny. Zbarvení hřbetu je proměnlivé, obvykle hnědé, šedé nebo olivové s tmavšími skvrnami, zatímco břicho je světlé. Samci v období rozmnožování často získávají světle modré až modrofialové zbarvení, které je jedním z nejznámějších znaků tohoto druhu.

Rozšíření a výskyt

Areál rozšíření skokana ostronosého zahrnuje severní, střední a východní Evropu a zasahuje až do západní Sibiře. V České republice je druh rozšířen zejména v severních a východních Čechách, na Českomoravské vrchovině a v některých oblastech severní Moravy, především tam, kde se zachovala rašeliniště, podmáčené louky a mokřady. Vyhýbá se suchým a intenzivně využívaným oblastem.

Biotop a ekologické nároky

Skokan ostronosý je silně vázán na vlhké biotopy, jako jsou rašeliniště, podmáčené louky, mokřady, slepá ramena a mělké tůně. Preferuje chladnější oblasti s přirozeným vodním režimem a minimálním znečištěním. Je citlivý na meliorace, odvodnění krajiny a zánik mokřadních stanovišť, což se odráží v ústupu jeho populací v mnoha částech Evropy.

Způsob života a chování

Skokan ostronosý je aktivní převážně ve dne i za šera, zejména za vlhkého a chladnějšího počasí. Většinu roku tráví na souši v blízkosti vody, kde vyhledává úkryty v trávě, mechu nebo vegetaci. V době rozmnožování se shromažďuje ve vodních plochách, kde dochází k intenzivní hlasové aktivitě samců a páření.

Potrava a ekologická role

Potrava skokana ostronosého je tvořena širokým spektrem bezobratlých, zejména hmyzem, pavoukovci, plži a dalšími drobnými živočichy, které loví na souši i ve vodě. Pulci se živí řasami, sinicemi a organickými zbytky, čímž se podílejí na koloběhu živin ve vodním prostředí. Druh má významnou ekologickou roli v regulaci populací bezobratlých a je důležitou složkou potravních sítí mokřadních ekosystémů.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá velmi brzy na jaře, často již v březnu nebo dubnu, kdy se skokani shromažďují v mělkých vodních plochách. Samice kladou vajíčka ve větších rosolovitých shlucích, které jsou umístěny na vodní vegetaci nebo na dně. Larvální vývoj trvá několik týdnů a metamorfóza probíhá obvykle na přelomu jara a léta.

Ohrožení a ochrana druhu

Skokan ostronosý je v České republice zvláště chráněným druhem a je zahrnut do evropské soustavy Natura 2000. Mezi hlavní hrozby patří odvodňování mokřadů, intenzivní zemědělství, fragmentace krajiny a znečištění vod. Ochrana druhu je zaměřena na zachování a obnovu mokřadních biotopů, podporu přirozeného vodního režimu a dlouhodobý monitoring populací.

Význam skokana ostronosého v přírodě

Skokan ostronosý má vysokou ekologickou a bioindikační hodnotu, protože je úzce vázán na zachovalé vlhké biotopy. Jeho přítomnost svědčí o kvalitním vodním režimu a ekologické stabilitě krajiny a podtrhuje význam ochrany mokřadů a rašelinišť pro zachování biologické rozmanitosti obojživelníků ve střední Evropě.

Pelobates fuscus (Laurenti, 1768) – blatnice skvrnitá

Latinské jméno Pelobates fuscus označuje v českém názvosloví blatnici skvrnitou, pozoruhodného obojživelníka, který je typický pro nížinné a teplé oblasti Evropy a je známý svým zavalitým tělem, krátkými končetinami a schopností rychlého hrabání v písku a hlíně. Blatnice skvrnitá je noční druh vázaný na mělké tůně, louže a zaplavené plochy, kde probíhá její rozmnožování, a zároveň je považována za významného indikátora zachovalých mokřadních ekosystémů.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Blatnice skvrnitá náleží do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s larválním vývojem ve vodě a dospělým životem převážně na souši. Obojživelníci mají propustnou kůži umožňující kožní dýchání a jsou velmi citliví na změny prostředí, což z nich činí významné bioindikátory kvality vody a zdraví krajiny.

Řád

V rámci třídy obojživelníků patří blatnice skvrnitá do řádu žáby (Anura), charakteristického absencí ocasu v dospělosti a tělem přizpůsobeným k pohybu skokem. U blatnice je pohyb spíše krátký a plazivý, přizpůsobený hrabání a pobytu pod zemí, což odráží její životní strategii a adaptaci na suchá a teplá stanoviště.

Popis a tělesné znaky

Blatnice skvrnitá je středně velký obojživelník dorůstající délky 5 až 8 centimetrů, s krátkými končetinami, zavalitým tělem a hladkou, hnědošedou až olivově zbarvenou kůží s nepravidelnými tmavými skvrnami na hřbetě. Charakteristická je silná zadní končetina vhodná pro hrabání a krátké výskoky. Oči jsou poměrně velké s horizontální zorničkou a jsou dobře adaptované na noční aktivitu. Blatnice disponuje schopností rychle se zahrabat do písčité či hlinité půdy, kde se ukrývá přes den.

Rozšíření a výskyt

Areál rozšíření blatnice skvrnité zahrnuje nížiny a pahorkatiny střední a severní Evropy, od Německa a Polska přes Českou republiku a Slovensko až po části Balkánu. V České republice se vyskytuje převážně v teplejších oblastech nížin a mírně zvlněných krajin s lehčími půdami, které umožňují její podzemní život. Vyhledává dočasné tůně, zaplavené louže a písčité vodní plochy bez přítomnosti ryb.

Biotop a ekologické nároky

Blatnice skvrnitá preferuje mělké, prosluněné vodní plochy pro rozmnožování a suché písčité či hlinité substráty pro suchozemskou aktivitu. Tento druh je citlivý na meliorace, odvodnění, zhutnění půdy a zánik drobných tůní, avšak je schopný přežívat v různých zemědělských a kulturních krajinách, pokud jsou zachovány vhodné rozmnožovací plochy.

Způsob života a chování

Blatnice skvrnitá je noční druh, který většinu dne tráví zahrabaný v půdě a aktivní je zejména za vlhkého počasí v noci. Je poměrně nenápadná a vyhýbá se predátorům svou skrytou životní strategií a hrabáním do substrátu. Během rozmnožovací sezóny migruje krátkými vzdálenostmi k dočasným vodním plochám, kde probíhá páření a kladení vajíček.

Potrava a ekologická role

Potrava blatnice skvrnité je tvořena převážně drobnými bezobratlými, zejména hmyzem, larvami, pavouky, žížalami a drobnými korýši. Pulci se vyvíjejí ve vodě a živí se řasami, detritem a mikroorganismy. Druh má ekologickou roli v regulaci populací hmyzu a dalších bezobratlých a přispívá k udržení rovnováhy v dočasných vodních ekosystémech.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá brzy na jaře, zpravidla od března do května, kdy samci vydávají charakteristické bublavé zvuky pod vodní hladinou, aby přilákali samice. Samice kladou vajíčka jednotlivě nebo v malých shlucích na dno nebo rostliny v mělké vodě. Larvální vývoj pulců probíhá několik týdnů až měsíců podle teploty a velikosti tůně, po kterém nastupuje metamorfóza a suchozemský život.

Ohrožení a ochrana druhu

Blatnice skvrnitá je v České republice chráněna zákonem jako zvláště chráněný druh a patří do evropské soustavy Natura 2000. Největší hrozby představuje úbytek dočasných vodních ploch, odvodnění a meliorace krajiny, zhutnění půdy a ztráta vhodného podzemního substrátu. Ochrana zahrnuje zachování a obnovu tůní, podporu přirozeného vodního režimu a dlouhodobý monitoring populací.

Význam blatnice skvrnité v přírodě

Blatnice skvrnitá má významnou ekologickou roli jako predátor drobných bezobratlých a jako součást potravních sítí dočasných vodních ekosystémů. Její přítomnost svědčí o zdravém stavu nížinných mokřadů a písčitých substrátů a upozorňuje na potřebu ochrany dočasných tůní, což přispívá k udržení biodiverzity obojživelníků a dalších organismů v kulturní krajině.

Hyla arborea (Linnaeus, 1758) – rosnička zelená

Latinské jméno Hyla arborea označuje v českém názvosloví rosničku zelenou, drobného a elegantního obojživelníka, který je typickým zástupcem evropských stromových žab a je známý svou jasně zelenou barvou těla, schopností přilnavosti k hladkým povrchům a charakteristickým hlasovým projevem samců. Tento druh je významný nejen z hlediska biodiverzity, ale také jako ukazatel zdravých mokřadních a lesostepních ekosystémů s dostatkem vegetace a drobných vodních ploch.

Systematické zařazení druhu

Třída

Rosnička zelená náleží do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s dvojím způsobem života: larvy žijí ve vodě, dospělci převážně na souši a ve vegetaci. Obojživelníci mají propustnou kůži, umožňující kožní dýchání, a jsou citliví na znečištění vody i změny klimatu, čímž slouží jako významní bioindikátoři ekologického stavu krajiny.

Řád

V rámci třídy obojživelníků je rosnička zelená řazena do řádu žáby (Anura), charakteristického absencí ocasu v dospělosti a tělem přizpůsobeným k pohybu skokem nebo lezením. Rosnička je typickým stromovým druhem s přilnavými polštářky na prstech, které jí umožňují pohybovat se po vegetaci, stromech, keřích i hladkých površích lidských staveb.

Popis a tělesné znaky

Rosnička zelená je drobný obojživelník dorůstající délky 3 až 5 centimetrů, s hladkou, zeleně zbarvenou kůží, která často mění odstín podle prostředí a vlhkosti. Hřbet je zpravidla jasně zelený, břicho bílé až světle nažloutlé, a výrazná je tmavá boční linka vedoucí od očí až k tlamě. Prsty jsou zakončeny přísavkami umožňujícími lezení a uchycení na svislých plochách. Samci jsou menší a hlasitě volají při rozmnožování charakteristickým syčivým nebo pískavým hlasem.
Wikipedia

Rozšíření a výskyt

Areál rozšíření rosničky zelené zahrnuje střední a jižní Evropu, od Francie přes střední Německo, Českou republiku, Maďarsko a Balkán až po Turecko. V České republice se jedná o druh roztroušený, především v teplých nížinách s dostatkem drobných vodních ploch, rákosin a stromového porostu. Vyhledává zahrady, sady, remízky, okraje lesů a rákosové porosty u tůní a rybníků.

Biotop a ekologické nároky

Rosnička zelená preferuje mělké, klidné vodní plochy s bohatou vegetací, které slouží k rozmnožování, a zároveň vyžaduje stromovou nebo keřovou vegetaci pro suchozemskou aktivitu. Je citlivá na změny vodního režimu, odvodnění tůní, znečištění vody i ztrátu vegetační struktury. Tento druh je typický pro krajinu s mozaikou otevřených ploch, mokřadů a stromových porostů.

Způsob života a chování

Rosnička zelená je převážně noční, aktivní v teplých a vlhkých večerech, kdy vyhledává potravu a pohybuje se po vegetaci. Dokáže výrazně měnit zbarvení hřbetu podle okolí a využívá přísavky na prstech k lezení a uchycení. Samci hlasitě volají během jarního a letního období, aby přilákali samice k rozmnožování, a často zaujímají vyvýšené pozice na rákosí, větvích nebo stavbách.

Potrava a ekologická role

Potrava rosničky zelené se skládá převážně z drobného hmyzu, pavouků a dalších bezobratlých, které loví ve vegetaci i na hladině vody. Larvy nejsou přítomné, protože rosnička má přímý kontakt s vodou pouze při rozmnožování; pulci se vyvíjejí v tůních, kde se živí řasami a detritem. Druh je významným predátorem drobného hmyzu a pomáhá regulovat jeho populace, čímž podporuje ekologickou rovnováhu mokřadních a zahradních ekosystémů.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá od dubna do června v mělkých tůních a rybníčcích s klidnou vodou. Samci vydávají charakteristické hlasové signály, samice kladou vajíčka jednotlivě nebo ve shlucích na vodní rostliny. Pulci se vyvíjejí ve vodě několik týdnů až měsíců podle teploty, než procházejí metamorfózou a stávají se suchozemskými dospělci, schopnými pohybu po vegetaci.

Ohrožení a ochrana druhu

Rosnička zelená je v České republice chráněna zákonem jako zvláště chráněný druh a zahrnuta do evropské soustavy Natura 2000. Mezi hlavní hrozby patří zánik vhodných vodních ploch, ztráta stromové a keřové vegetace, znečištění vody, odvodnění tůní a fragmentace krajiny. Ochrana spočívá v zachování a obnově drobných vodních ploch, podpory vegetace a dlouhodobém monitoringu populací.

Význam rosničky zelené v přírodě

Rosnička zelená má vysokou ekologickou hodnotu, neboť je typickým druhem zdravých mokřadních a lesostepních biotopů. Působí jako predátor drobného hmyzu, významně ovlivňuje potravní sítě a její přítomnost je indikátorem kvality krajiny. Zároveň má vzdělávací a ochranářský význam, protože upozorňuje na důležitost ochrany mokřadních stanovišť, stromových porostů a biologické rozmanitosti v kulturní krajině.

Bufo bufo (Linnaeus, 1758) – ropucha obecná

Latinské jméno Bufo bufo označuje v českém názvosloví ropuchu obecnou, jednoho z nejznámějších a nejrozšířenějších obojživelníků Evropy, který se vyznačuje vysokou ekologickou přizpůsobivostí a schopností osidlovat široké spektrum přírodních i člověkem ovlivněných stanovišť. Ropucha obecná je typickým nočním druhem a významnou součástí suchozemských i vodních ekosystémů, kde plní důležitou regulační funkci v potravních řetězcích.
Wikipedia

Systematické zařazení druhu

Třída

Ropucha obecná patří do třídy obojživelníci (Amphibia), která zahrnuje obratlovce s vývojovým cyklem vázaným na vodní prostředí a dospělým životem převážně na souši. Obojživelníci se vyznačují propustnou kůží, která umožňuje kožní dýchání, a vysokou citlivostí na změny prostředí, zejména na znečištění a změny vodního režimu.

Řád

V rámci třídy obojživelníků je ropucha obecná řazena do řádu žáby (Anura), jehož zástupci nemají v dospělosti ocas a mají tělo uzpůsobené k pohybu po souši i ve vodě. Na rozdíl od skákavých žab se ropucha obecná pohybuje převážně chůzí nebo krátkými poskoky, což souvisí s jejím robustním tělem a relativně krátkými končetinami.

Popis a tělesné znaky

Ropucha obecná je statný obojživelník dosahující délky 8 až 12 centimetrů, přičemž samice bývají výrazně větší než samci. Tělo je zavalité, s krátkými končetinami a výrazně bradavičnatou, suchou kůží, která je zbarvena do hnědých, šedých nebo olivových odstínů. Charakteristickým znakem jsou velké příušní žlázy umístěné za očima, které produkují toxické látky sloužící k obraně před predátory. Oči mají měděně zbarvenou duhovku s vodorovnou zorničkou.

Rozšíření a výskyt

Areál rozšíření ropuchy obecné zahrnuje téměř celou Evropu, s výjimkou nejsevernějších a některých středomořských oblastí, a zasahuje také do západní Asie. V České republice je rozšířena prakticky plošně od nížin až po horské polohy, kde obývá lesy, zahrady, parky, louky i zemědělskou krajinu. K rozmnožování vyhledává různé typy stojatých i mírně tekoucích vod, včetně rybníků, nádrží a tůní.

Prostředí a způsob života

Ropucha obecná je převážně suchozemský druh, který většinu roku tráví mimo vodu, často ukrytý pod kameny, v norách nebo v listovém opadu. Aktivní je zejména v noci a za vlhkého počasí, kdy vyhledává potravu. Na rozdíl od mnoha jiných obojživelníků je poměrně odolná vůči chladnějšímu klimatu i mírnému znečištění prostředí, což jí umožňuje přežívat i v kulturní krajině.

Potrava a ekologická role

Potrava ropuchy obecné je tvořena převážně suchozemskými bezobratlými, zejména hmyzem, slimáky, pavouky a žížalami, které loví pomalým, ale cíleným pohybem. Díky této potravní specializaci má významnou roli v regulaci populací škůdců a je považována za užitečný druh v zemědělské i zahradní krajině. Pulci se živí především řasami a detritem.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá brzy na jaře, často již v březnu, kdy ropuchy podnikají hromadné migrace k tradičním rozmnožovacím lokalitám. Samci se přichytávají na hřbet samic v amplexu a samice kladou dlouhé rosolovité provazce vajíček do vody. Larvální vývoj trvá několik týdnů a metamorfóza pulců probíhá obvykle na přelomu jara a léta.

Ohrožení a ochrana druhu

Ropucha obecná je v České republice chráněna zákonem a patří mezi druhy, které jsou ohroženy především silniční dopravou během jarních migrací. Dalšími riziky jsou úbytek vhodných rozmnožovacích stanovišť, chemizace krajiny a fragmentace prostředí. Ochranná opatření zahrnují budování migračních bariér, podchodů a zachování vodních ploch vhodných k rozmnožování.

Význam ropuchy obecné v přírodě

Ropucha obecná má zásadní ekologický význam jako predátor bezobratlých a jako součást potravních sítí mnoha ekosystémů. Zároveň je důležitým symbolem ochrany obojživelníků, neboť její sezónní migrace upozorňují na nutnost šetrného přístupu ke krajině a zachování biologické rozmanitosti.