Zubr evropský – poslední obr našich lesů

Představ si zvíře velké jako auto, těžké jako tři dospělí muži dohromady, pokryté mohutnou hnědou srstí a s masivní hlavou ozdobenou zahnutými rohy. Zvíře, které kdysi volně putovalo po celé Evropě, ale málem navždy zmizelo. To je zubr evropský – největší suchozemský savec našeho kontinentu a živoucí symbol divoké přírody.

Jak zubr vypadá

Zubr evropský, latinsky Bison bonasus, je opravdu impozantní zvíře. Dospělý býk, jak se samci říká, může dosáhnout výšky až 190 centimetrů v kohoutku a váží průměrně 600 až 900 kilogramů. Největší jedinci mohou vážit dokonce přes tunu. Kráva, tedy samice, je o poznání menší a váží kolem 400 až 600 kilogramů. I přes svou obrovskou velikost a váhu se zubr dokáže pohybovat překvapivě rychle a obratně.

Tělo zubra je masivní a svalnaté, s mohutnou přední částí těla. Hlava je velká a široká, s krátkými zahnutými rohy, které má jak samec, tak samice. Rohy dorůstají délky asi 50 centimetrů a na rozdíl od parohu jelena se nikdy neshozen. Na krku a hrudi má zubr hustou hřívu z dlouhé srsti, která připomíná vousy. Celé tělo je pokryto hustou hnědou srstí, která je v zimě tmavší a v létě světlejší, s rezavým nádechem.

Charakteristický je také hrb na plecích, který je tvořen prodlouženými trny obratlů a silnými svaly. Tento hrb dává zubrovi sílu k prokopávání sněhu v zimě a k obraně proti predátorům. Ocas je poměrně krátký, zakončený chomáčkem dlouhých černých chlupů.

Kde zubr žil a kde žije dnes

Kdysi dávno, před tisíci lety, žili zubři v lesích po celé Evropě od Španělska až po Rusko. Obývali listnaté a smíšené lesy s bohatým podrostem a loukami, kde mohli pást. S postupem času a růstem lidské populace však jejich území neustále ubývalo. Lidé káceli lesy, rozšiřovali pole a vesnice a zubry lovili pro maso a kůže.

Ve 20. století byla situace zubrů kritická. V roce 1919 byl zastřelen poslední zubr žijící volně v polských pralesích, a o pár let později zahynul i poslední zubr na Kavkaze. Druh byl ve volné přírodě vyhlazený. Přežilo pouze několik desítek zubrů v zoologických zahradách a oborách.

Začalo jedno z nejúspěšnějších záchranných úsilí v historii ochrany přírody. Odborníci z celé Evropy spojili síly, vedli plemennou knihu a pečlivě plánovali chov, aby se předešlo příbuzenským křížením. Postupně se začaly zubry vracet zpět do přírody. Dnes žije ve volné přírodě přibližně šest tisíc zubrů, především v Polsku, Bělorusku a v dalších zemích východní Evropy.

V České republice zubři volně nežijí, ale můžeš je vidět v několika zoologických zahradách, například v pražské nebo ostravské zoo. V Milovicích u Prahy existuje projekt, kde zubři žijí v polodivoké přírodě na velkém ohrazeném území a pomáhají obnovovat zdejší krajinu.

Jak zubr žije

Zubři jsou společenská zvířata, která žijí ve stádech. Základem stáda jsou samice s mláďaty a mladí jedinci obou pohlaví. Takové stádo čítá obvykle deset až dvacet zvířat a vede ho zkušená stará kráva. Dospělí býci žijí většinu roku odděleně, buď sami, nebo v malých mužských skupinách. Ke stádům samic se připojují pouze v období rozmnožování.

Stádo se přes den pomalu pohybuje lesem a pase se na loukách. Zubři mají své vlastní teritorium, které znají do nejmenších detailů. Znají všechny cesty, pramínky vody, nejlepší pastviny i místa, kde se mohou ukrýt před nebezpečím nebo odpočívat. Aktivní jsou hlavně ráno a večer, přes poledne odpočívají a přežvykují.

Zubři jsou klidná a pokojná zvířata, pokud nejsou vyrušeni nebo ohroženi. Mají však svou důstojnost a při pocitu nebezpečí se dokážou bránit. Rozrušený zubr může zaútočit a běžet rychlostí až 60 kilometrů v hodině, což je víc, než dokáže člověk. Proto je důležité zachovat odstup a nepokoušet se je krmit nebo hladit.

Co zubr jí

Zubr je býložravec, který potřebuje každý den velké množství potravy. Dospělý jedinec sní denně kolem 50 až 60 kilogramů rostlinné hmoty. V létě se živí hlavně trávou, bylinami, listy stromů a keřů. Obzvláště rád má listy vrby, osiky, jasanu a lípy. Pase se také na loukách, kde spásá různé druhy trav.

V zimě, když je většina vegetace pokryta sněhem, musí zubr hledat potravu usilovněji. Živí se kůrou stromů, kterou oškrábe svými silnými zuby, výhonky keřů, mechem a tím, co dokáže vyhrabat zpod sněhu. Právě mohutný hrb na plecích mu dává sílu k tomu, aby mohl tlapit sníh a dostat se k potravě.

Podobně jako jeleni nebo krávy má zubr složitý trávicí systém se čtyřmi žaludky. Potravu nejprve rychle spolkne, pak si odpočívá na klidném místě a přežvykuje ji. Tento systém mu umožňuje získat maximum živin i z obtížně stravitelné rostlinné potravy.

Mláďata

Doba páření, kterou nazýváme říje, probíhá v srpnu a září. V té době se dospělí býci připojují ke stádům krav a soutěží o přízeň samic. Starší a silnější býci se snaží odehnat mladší soupeře. Může docházet k soubojům, kdy si býci střetávají hlavy a rohy a tlačí proti sobě celou svou vahou. Tyto souboje ale většinou nejsou vážně nebezpečné a končí, když slabší býk ustoupí.

Po devíti měsících březosti, obvykle v květnu nebo červnu, kráva porodí jedno mládě, kterému se říká tele. Tele váží při narození kolem 25 až 30 kilogramů a má světle rezavou srst. Už po několika hodinách od narození dokáže tele vstát a chodit, což je důležité pro přežití v přírodě.

Matka kojí mládě asi rok, ale už po několika týdnech začíná tele okusovat trávu a učit se, co je dobré k jídlu. Mladé zubrí růst pomalu a plně dospělé jsou až kolem pátého roku života. Samičky často zůstávají ve stádu své matky po celý život, zatímco mladí býci se osamostatňují ve dvou až třech letech.

Smysly a nepřátelé

Zubr má vynikající čich a sluch. Dokáže ucítit člověka nebo jiné nebezpečí na stovky metrů. Zrak má průměrný, ale dokáže dobře rozpoznat pohyb. Pokud stojíš nehybně, zubr tě nemusí zpozorovat, ale jakmile se pohneš, okamžitě si tě všimne.

V minulosti byli přirozenými nepřáteli zubrů hlavně vlci a medvědi. Ti však útočili pouze na slabá, stará nebo nemocná zvířata. Dospělý zdravý zubr je příliš velký a silný, aby se stal snadnou kořistí. Vlčí smečka může zkusit oddělit mládě od matky, ale krávy zubra své děti chrání velmi odvážně a dokážou útočníka zahnát nebo i zabít.

Největším nepřítelem zubra byl vždy člověk. Kvůli nadměrnému lovu a ničení prostředí druh téměř vyhynul. Dnes je zubr přísně chráněn a lov je zakázán. Hlavním nebezpečím jsou nyní nemoci, nedostatek genetické rozmanitosti kvůli malému počtu zakladatelů dnešní populace a občasné konflikty s člověkem, když zubři způsobí škody na polích nebo v lesích.

Zubr a příroda

Zubr hraje v přírodě důležitou úlohu. Jako velký býložravec ovlivňuje strukturu lesa tím, že se živí mladými stromky a keři. Tím vytváří světlinky v hustém porostu, kde mohou růst byliny a květiny. Pomáhá také šířit semena rostlin, která projdou jeho trávicím traktem a jsou pak roznesena po lese v trusu.

Místa, kde se zubři válí v prachu nebo bahně, se nazývají kaliště. Tato místa jsou důležitá pro mnoho dalších organismů. V kalužích a výmolech vytvořených zubry žijí vodní bezobratlí, obojživelníci a hmyz. Zubr tak pomáhá udržovat rozmanitost druhů v celém ekosystému.

Záchrana zubra – příběh naděje

Příběh zubra je fascinující ukázkou toho, jak může lidstvo napravit své chyby. Když v roce 1920 zbývalo na světě jen 54 zubrů v zajetí, málokdo věřil, že se druh podaří zachránit. Díky mezinárodní spolupráci, vědeckému přístupu k chovu a odvaze lidí, kteří zubry vraceli do přírody, se podařilo nemožné.

Dnes čítá světová populace zubrů přes sedm tisíc jedinců. Je to ohromný úspěch, ale zubr stále není zcela v bezpečí. Potřebuje velké plochy přírodních lesů, kde může žít bez konfliktů s člověkem. Proto ochránci přírody pracují na vytváření koridorů mezi jednotlivými populacemi a na obnovování vhodných stanovišť.

Zajímavosti na závěr

Zubr je nejbližším příbuzným severoamerického bizona. Oba druhy patří do stejného rodu, ale zubr má delší nohy, méně výrazný hrb a žije v lesích, zatímco bizon preferuje otevřené prérie. Zubr se může dožít až 25 let v přírodě a přes 30 let v zajetí. Je symbolem Polska a Běloruska, kde žije největší část světové populace. Každý zubr má své vlastní jméno zaznamenané v mezinárodní plemenné knize.

Zubr nám připomíná, že i tehdy, když se zdá situace beznadějná, můžeme změnit osud ohroženého druhu. Je to symbol divoké Evropy, která kdysi byla, a naděje, že část této divočiny můžeme vrátit zpět. Když budeš mít někdy příležitost vidět zubra na vlastní oči, třeba v zoologické zahradě nebo v Milovicích, vzpomeň si na jeho neuvěřitelný příběh přežití a vděčnost, kterou bychom měli cítit za to, že tento nádherný tvor stále žije mezi námi.