Brouci, Strana 2

Chroust obecný (Melolontha melolontha)

Základní charakteristika druhu

Chroust obecný (Melolontha melolontha) patří mezi nejznámější zástupce čeledi vrubounovitých (Scarabaeidae) a je typickým jarním broukem střední Evropy. Dospělí jedinci dosahují délky přibližně 20 až 30 milimetrů a jsou snadno rozpoznatelní podle robustního těla, hnědých krovek a černé hlavy s nápadnými vějířovitými tykadly. Zadeček je po stranách opatřen typickými bílými trojúhelníkovitými skvrnami, které jsou jedním z hlavních rozlišovacích znaků druhu. Díky svému hromadnému výskytu v některých letech patří chroust k nejvýraznějším druhům hmyzu v krajině.

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Chroust obecný náleží do rodu Melolontha, který zahrnuje několik druhů s podobnou stavbou těla i způsobem života. Charakteristickým znakem jsou silná tykadla zakončená vějířkem, který je u samců výraznější a slouží k zachycení pachových signálů samic. Krovky jsou hladké, lesklé a chrání mohutná blanitá křídla, jež umožňují poměrně vytrvalý let.

Výskyt a rozšíření

Chroust obecný je rozšířen ve velké části Evropy a v České republice se vyskytuje poměrně běžně, zejména v nižších a středních polohách. Upřednostňuje mozaikovitou krajinu s kombinací lesů, luk, polí a sadů, kde nachází vhodné podmínky jak pro vývoj larev, tak pro život dospělců. Hromadný výskyt dospělých jedinců je typický především v jarních měsících, obvykle od dubna do května.

Způsob života dospělců

Dospělí chrousti jsou aktivní především za soumraku a v noci, kdy hromadně vylétají ze svých úkrytů. Přes den se ukrývají na stromech nebo v husté vegetaci. Jejich let je poměrně hlučný a nápadný, zejména v letech kalamitního výskytu. Délka života dospělce je krátká a je zaměřena především na rozmnožování.

Potrava dospělců

Potravu dospělých chroustů tvoří především listy listnatých stromů, zejména dubů, buků, ovocných stromů a dalších dřevin. Při hromadném výskytu mohou způsobit výrazné holožíry, což z nich činí významné lesní a zemědělské škůdce. Intenzita poškození však silně kolísá v závislosti na populačních cyklech.

Larvy a jejich vývoj

Larvy chrousta obecného, známé jako ponravy, se vyvíjejí v půdě po dobu tří až čtyř let. Jsou bílé, silně zakřivené, s hnědou hlavou a výraznými kusadly. Živí se kořeny trav, bylin i dřevin, čímž mohou způsobovat značné škody na zemědělských plodinách, trávnících i lesních školkách. Po ukončení larválního vývoje se ponravy kuklí v půdě a dospělci se líhnou následující jaro.

Rozmnožování

Po páření klade samice vajíčka do půdy, často na travnatých plochách nebo v blízkosti lesních okrajů. Každá samice může naklást několik desítek vajíček. Vývoj larválního stádia je dlouhý a energeticky náročný, což je jedním z důvodů výrazných populačních výkyvů tohoto druhu.

Význam a ochrana

Chroust obecný má v přírodě dvojí roli. Na jedné straně je významnou součástí potravních řetězců a přispívá k biologické rozmanitosti, na straně druhé je při přemnožení vážným škůdcem. V současnosti není v České republice zvláště chráněným druhem, jeho populace jsou však sledovány a regulovány zejména z hospodářských důvodů.

Zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata)

Základní charakteristika druhu

Zlatohlávek zlatý (Cetonia aurata) patří mezi nejznámější a nejnápadnější zástupce čeledi vrubounovitých (Scarabaeidae). Dospělý brouk dosahuje délky přibližně 14 až 23 milimetrů a je snadno rozpoznatelný podle intenzivního kovově zeleného, zlatavého až měděného lesku krovek, který se může lišit podle úhlu dopadajícího světla. Na krovkách se často objevují drobné bílé skvrnky nebo čárky, které jsou důležitým rozlišovacím znakem. Tělo je zploštělé, robustní a přizpůsobené aktivnímu pohybu i letu.

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Zlatohlávek zlatý náleží do podčeledi zlatohlávků (Cetoniinae), kteří jsou typičtí denní aktivitou a schopností letu s uzavřenými krovkami, přičemž blanitá křídla vysouvají bočními štěrbinami. Tento způsob letu je pro zlatohlávky charakteristický a umožňuje jim rychlý a obratný pohyb mezi květy. Od příbuzných druhů se Cetonia aurata odlišuje kombinací kovového zbarvení a bílých skvrn na krovkách.

Výskyt a rozšíření

Zlatohlávek zlatý je rozšířen na většině území Evropy, včetně České republiky, kde patří mezi běžné druhy teplejších oblastí. Vyskytuje se v zahradách, parcích, sadech, na loukách, v řídkých lesích i na okrajích lesních porostů. Vyhledává především prostředí bohatá na květy a starší stromy, které poskytují vhodné podmínky pro vývoj larev. Nejčastěji jej lze pozorovat od jara do léta během slunečných dnů.

Způsob života a chování

Dospělci jsou aktivní ve dne a často je lze zahlédnout při hlasitém letu mezi květy. Navzdory svému robustnímu vzhledu jsou velmi pohybliví a rychlí. Při vyrušení se mohou rychle vznést do vzduchu nebo spadnout na zem a předstírat nehybnost. Díky své schopnosti letu hrají důležitou roli při přenosu pylu mezi květy.

Potrava dospělců

Potrava dospělých zlatohlávků se skládá především z pylu, nektaru a měkkých částí květů, zejména růží, hlohů, bezů a ovocných stromů. V menší míře se živí také přezrálým ovocem nebo vytékajícími rostlinnými šťávami. Z tohoto důvodu mohou být někdy považováni za drobné škůdce v zahradách, jejich celkový vliv je však zpravidla zanedbatelný.

Larvální vývoj a ekologie

Larvy zlatohlávka zlatého se vyvíjejí v půdě bohaté na organickou hmotu, v kompostech, tlejícím dřevě, dutinách stromů nebo v listové hrabance. Živí se rozkládajícími se rostlinnými zbytky a významně se podílejí na rozkladu organické hmoty a tvorbě humusu. Vývoj larvy trvá obvykle dva až tři roky, poté se kuklí v půdě.

Rozmnožování

Po páření klade samice vajíčka do substrátu bohatého na organický materiál. Larvy se po vylíhnutí vyvíjejí postupně v několika instarech. Kuklení probíhá v pevné kukelní komůrce vytvořené z půdy a organických částic. Dospělí brouci se líhnou zpravidla na jaře následujícího roku.

Ochrana a význam druhu

Zlatohlávek zlatý není v České republice považován za ohrožený druh a není zvláště chráněn. Přesto je jeho výskyt důležitým ukazatelem zdravého a strukturálně pestrého prostředí s dostatkem květů a tlející organické hmoty. Druh má významnou ekologickou roli jako rozkladač organických zbytků v larválním stadiu a jako opylovač v dospělosti.

Tesařík obrovský (Cerambyx cerdo)

Základní charakteristika druhu

Tesařík obrovský (Cerambyx cerdo) je největším zástupcem čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae) v Evropě a patří k nejimpozantnějším broukům české fauny. Dospělci dosahují délky těla přibližně 25 až 55 milimetrů, přičemž samci mají mimořádně dlouhá tykadla, která mohou několikanásobně přesahovat délku těla. Zbarvení je tmavě hnědé až černé, s jemným leskem, tělo je robustní a silně sklerotizované. Výrazná kusadla a mohutná stavba těla souvisejí s jeho specializovaným způsobem života vázaným na staré dřeviny.
Wikipedia

Systematické zařazení a rozpoznávací znaky

Tesařík obrovský náleží do rodu Cerambyx, který zahrnuje několik druhů velkých tesaříků žijících převážně na dubech a jiných listnatých stromech. Od příbuzných druhů se odlišuje především svou velikostí, extrémně dlouhými tykadly u samců a relativně hladkými krovkami bez výrazné kresby. Larvy jsou silné, bělavé, beznohé a dosahují značných rozměrů, což odpovídá jejich dlouhému vývojovému cyklu.

Výskyt a rozšíření

Areál rozšíření tesaříka obrovského zahrnuje jižní a střední Evropu, část západní Asie a sever Afriky. V České republice se vyskytuje velmi vzácně a ostrůvkovitě, především v teplých oblastech nížin a pahorkatin, zejména na jižní Moravě a v Polabí. Je silně vázán na staré, osluněné duby v parcích, lužních lesích, alejí či historických krajinách, kde nachází vhodné podmínky pro vývoj larev.

Způsob života a chování dospělců

Dospělí jedinci jsou aktivní převážně za soumraku a v noci, přes den se ukrývají v prasklinách kůry nebo v dutinách stromů. Dospělci se živí mízou vytékající z poranění stromů, případně šťávami z přezrálého ovoce. Let je pomalý, ale mohutný a díky velikosti brouka velmi nápadný. Délka života dospělce je relativně krátká a slouží především k rozmnožování.

Larvální vývoj a vazba na dřevo

Larvy tesaříka obrovského se vyvíjejí hluboko v kmeni nebo silných větvích starých dubů, kde vyhlodávají široké chodby. Vývoj je velmi pomalý a může trvat tři až pět let, někdy i déle, v závislosti na kvalitě dřeva a klimatických podmínkách. Larvy se živí rozkládajícím se dřevem a významně se podílejí na přirozeném procesu rozpadu starých stromů, čímž podporují koloběh živin v lesních ekosystémech.

Rozmnožování

Samice kladou vajíčka jednotlivě do prasklin kůry nebo do poraněných částí kmene. Po vylíhnutí se larvy okamžitě zavrtávají do dřeva, kde zůstávají po většinu svého života. Kuklení probíhá rovněž ve dřevě, obvykle v posledním roce vývoje, a dospělý brouk se líhne na jaře nebo v létě.

Ochrana a ohrožení druhu

Tesařík obrovský je v České republice kriticky ohroženým a přísně chráněným druhem a zároveň je předmětem ochrany v rámci evropské soustavy Natura 2000. Hlavními příčinami jeho úbytku jsou kácení starých dubů, odstraňování odumírajících stromů, intenzivní lesní hospodaření a ztráta tradiční parkové a pastevní krajiny. Ochrana tohoto druhu je úzce spjata se zachováním starých, osluněných stromů a dlouhodobou péčí o historickou krajinu.

Střevlík zlatitý (Carabus auratus)

Základní charakteristika druhu

Střevlík zlatitý (Carabus auratus) patří mezi nejznámější a nejlépe rozpoznatelné zástupce čeledi střevlíkovitých (Carabidae). Je to středně velký až velký dravý brouk, který dosahuje délky přibližně 17 až 30 milimetrů. Typickým znakem tohoto druhu je výrazné kovově lesklé zbarvení krovek, nejčastěji zelené až zlatavé, často s měděným nebo bronzovým nádechem. Okraje krovek a nohy bývají nápadně červené nebo oranžové, což dodává brouku velmi kontrastní vzhled. Tělo je protáhlé, silně sklerotizované a přizpůsobené aktivnímu pohybu po povrchu půdy.

Systematické zařazení a příbuzné druhy

Střevlík zlatitý náleží do rodu Carabus, který zahrnuje řadu velkých, převážně nelétavých druhů specializovaných na dravý způsob života. V rámci tohoto rodu je Carabus auratus snadno odlišitelný od rozšířenějšího Carabus auronitens, právě svým jasným kovovým leskem a červeně zbarvenými končetinami. Na rozdíl od některých jiných střevlíků má silně vyvinuté kusadla, která mu umožňují lovit i relativně velkou kořist.

Výskyt a rozšíření

Přirozeným areálem rozšíření střevlíka zlatitého je především západní a střední Evropa. V České republice se vyskytuje lokálně, zejména v teplejších oblastech nížin a pahorkatin. Upřednostňuje otevřenou kulturní krajinu, jako jsou pole, zahrady, vinice, louky a okraje lesů, kde nachází dostatek potravy i úkrytů. Druh je vázán na půdní prostředí a přes den se ukrývá pod kameny, v hrabance nebo v puklinách půdy, zatímco aktivní je především v noci.

Způsob života a chování

Střevlík zlatitý je typickým nočním predátorem, který se pohybuje převážně po zemi a nelétá, protože jeho křídla jsou zakrnělá. Díky silným nohám je velmi rychlý a obratný, což mu umožňuje efektivně pronásledovat kořist. Při ohrožení se může bránit vylučováním zapáchajících sekretů, které odpuzují predátory. Je to samotářský druh, který se s ostatními jedinci setkává především v období rozmnožování.

Potrava a ekologický význam

Potrava střevlíka zlatitého je tvořena především drobnými bezobratlými živočichy, jako jsou hlemýždi, slimáci, larvy hmyzu, housenky a další půdní organismy. Z tohoto důvodu má významnou roli v přirozené regulaci škůdců, zejména v zemědělských oblastech. Je považován za užitečný druh, který přispívá k biologické ochraně plodin a udržování rovnováhy v ekosystémech.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá zpravidla na jaře. Samice klade vajíčka do půdy, kde se po určité době líhnou larvy. Larvy střevlíka zlatitého jsou stejně jako dospělci dravé a aktivně loví drobné půdní bezobratlé. Vývoj larvy probíhá v několika instarech a po zakuklení v půdě se líhne dospělý brouk. Celý vývojový cyklus může trvat i více než jeden rok v závislosti na klimatických podmínkách.

Ochrana a ohrožení druhu

Střevlík zlatitý je v České republice zákonem chráněný druh. Mezi hlavní faktory ohrožení patří intenzivní zemědělství, používání pesticidů, úbytek přirozených stanovišť a homogenizace krajiny. Zachování mozaikovité struktury prostředí, omezení chemických zásahů a ochrana půdních organismů jsou klíčové pro dlouhodobé přežití tohoto nápadného a ekologicky významného brouka.

Nosorožík kapucínek (Oryctes nasicornis Linnaeus, 1758)
Čeleď: Scarabaeidae – vrubounovití

Základní charakteristika

Nosorožík kapucínek patří k největším a nejpozoruhodnějším broukům české fauny. V žebříčku největších brouků České republiky se řadí mezi první desítku a je zároveň jediným skutečně velkým zástupcem čeledi vrubounovitých u nás. Délka těla dospělců se pohybuje nejčastěji mezi 25–40 mm, výjimečně mohou jedinci dosahovat délky až 43–45 mm.

Popis a pohlavní dimorfismus

Druh vykazuje výrazný pohlavní dimorfismus. Samec je na první pohled snadno rozpoznatelný podle mohutného, dozadu zahnutého rohu na hlavě, dlouhého přibližně 5–7 mm. Dalším typickým znakem samců je štít s hlubokou prohlubní, ohraničenou lištou se třemi nápadnými výčnělky.

Samičky jsou bez rohu, případně mají pouze velmi nízký a nevýrazný náznak, jejich štít je hladší a celkově působí robustněji. Obě pohlaví se liší také tvarem posledního zadečkového článku (pygidia). Zbarvení těla je tmavě hnědé až černohnědé, povrch je lesklý a silně sklerotizovaný.

Původ názvu a přizpůsobení

České rodové jméno „nosorožík“ odkazuje na nápadný roh samců. Latinské jméno rodu Oryctes pochází z řeckého slova oryktés (hrabající), což výstižně popisuje způsob života tohoto brouka. Nosorožík kapucínek má silné, lopatovitě rozšířené přední nohy, přizpůsobené k zahrabávání do půdy, lesní hrabanky a trouchnivějícího dřeva.

Rozšíření a výskyt

V České republice se s nosorožíkem kapucínkem setkáváme od května, případně června, do srpna. Původně byl vázán především na listnaté lesy nížin a teplých pahorkatin, zejména s výskytem starých dubů a buků.

V důsledku úbytku přirozených stanovišť a starých dutých stromů se však druh postupně stal částečně synantropním. Dnes jej lze nalézt i v zahradách, parcích, kompostech, pařeništích, hromadách trouchnivějícího dřeva či v navážkách kůry. Historicky byl často zaznamenáván také v hromadách dubové kůry u koželužen.

Vývoj a biologie

Larvy nosorožíka kapucínka jsou bělavé, silně zavalité ponravy, které mohou dorůstat délky až 120 mm. Jsou vybaveny nápadnými dýchacími otvory (spirakuly) po stranách těla. Přirozeným vývojovým prostředím larev jsou tlející pařezy, kořeny a duté kmeny listnatých stromů, především dubů a buků, ale také staré ořešáky a další dřeviny.

Larvy se živí převážně celulózou, která je energeticky velmi chudá. Její rozklad umožňují symbiotické mikroorganismy ve střevě larev. Larvální vývoj trvá obvykle 2–3 roky, za nepříznivých podmínek se však může prodloužit až na pět let.

Na konci vývoje si larva vytváří velký kokon z hlíny a úlomků dřeva, který může dosahovat velikosti slepičího vejce. Kukelní stadium trvá přibližně jeden až dva měsíce. Čerstvě vylíhlý brouk zůstává ještě několik týdnů v kokonu, kde dochází k vytvrzení tělního krytu a vytvoření konečného zbarvení.

Dospělci a chování

Dospělí nosorožíci žijí relativně krátce. Aktivní jsou především za soumraku a v noci, kdy létají pomalým, těžkým a hlasitě bručivým letem. Živí se zejména vytékající mízou poraněných stromů a nepřijímají pevnou potravu.

Zajímavosti

• Roh samců neslouží k obraně, ale především k soubojům s jinými samci o přístup k potravním zdrojům nebo samičkám.

• Přestože působí mohutně, nosorožík kapucínek je zcela neškodný a při manipulaci se snaží spíše uniknout než útočit.

• Druh je významným indikátorem přítomnosti mrtvého a tlejícího dřeva v krajině.

• Nosorožík kapucínek patří mezi evropské „vlajkové druhy“ saproxylického hmyzu a jeho výskyt svědčí o zachovalosti stanoviště.

Nosorožík kapucínek tak představuje nejen jeden z nejimpozantnějších druhů brouků naší fauny, ale také důležitý prvek ekosystémů vázaných na odumírající dřevo.

Roháč obecný (Lucanus cervus) Linnaeus, 1758
Čeleď: Lucanidae – roháčovití

Popis

Roháč obecný je největším broukem České republiky a zároveň jedním z největších brouků Evropy. Velikost dospělců je výrazně proměnlivá a silně závislá na kvalitě a množství potravy během larválního vývoje. Samice měří obvykle 30–45 mm, samci 35–75 mm, výjimečně mohou dosahovat délky až kolem 90 mm.

Druh vykazuje výrazný pohlavní dimorfismus. Samci mají nápadně zvětšená, parohovitě tvarovaná kusadla, která slouží především k soubojům s jinými samci. Samice mají kusadla krátká, silná a funkční k přijímání potravy, jejich hlava je menší a robustnější. Hlava a hruď jsou tmavě hnědé až černé, krovky a kusadla mají kaštanově hnědé zbarvení.

Larvy jsou typické ponravy – zavalité, bílé, obloukovitě zahnuté, s výraznou tmavě hnědou hlavou. V posledním instaru mohou dosahovat délky až 100 mm.

Rozšíření

Roháč obecný je rozšířen téměř v celé Evropě, chybí pouze v nejsevernějších oblastech. Jeho areál dále zasahuje do Malé Asie a na Blízký východ, včetně Sýrie.

V České republice je výskyt druhu úzce vázán na přítomnost starých listnatých stromů, zejména dubů (Quercus). Tam, kde jsou zachovány vhodné biotopy, může být roháč i poměrně hojný. Na Moravě se vyskytuje například v Lednicko-valtickém areálu, na Lanžhotsku a Břeclavsku či v Bílých Karpatech. V Čechách patří k významným lokalitám Křivoklátsko, Český kras, oblasti Královéhradecka a Pardubicka.

Biologie a ekologie

Dospělce lze pozorovat od konce května do konce srpna, nejčastěji však v červnu a červenci. Nejaktivnější jsou za soumraku a v časných večerních hodinách, kdy pomalu a těžkopádně létají s charakteristickým hlubokým bzučením. Aktivita roháčů je silně závislá na teplém počasí.

Dospělci žijí pouze několik týdnů a nepřijímají pevnou potravu. Živí se především vytékající mízou z poraněných kmenů a větví stromů. Samci svádějí nápadné souboje o přístup k samičkám, při nichž se snaží soupeře nadzvednout a shodit z kmene.

Po páření klade samička vajíčka do trouchnivějícího dřeva starých stromů nebo pařezů, nejčastěji dubových, ale i bukových či ovocných. Larvální vývoj trvá zpravidla 3–5 let, v chladnějších podmínkách i déle. Kuklení probíhá v pevném kokonu vytvořeném z trouchu a hlíny. Dospělci se líhnou již na podzim, ale zůstávají přezimovat v kokonu a na povrch vylézají až následující jaro.

Zajímavosti

• Parohovitá kusadla samců nejsou určena k přijímání potravy, ale výhradně k soubojům; přestože působí hrozivě, roháč je pro člověka zcela neškodný.

• Roháč obecný je významným indikátorem zachovalých, přírodě blízkých lesních a parkových porostů se starými stromy.

• V mnoha evropských zemích je roháč považován za „vlajkový druh“ ochrany saproxylického hmyzu, tedy druhů vázaných na odumírající dřevo.

• Druh má dlouhou kulturní tradici a v minulosti byl opředen řadou pověr a lidových názvů.

Ohrožení a ochrana

Hlavní příčinou úbytku roháče obecného je mizení starých doubrav a smíšených lesů v důsledku změn lesního hospodaření. Zásadní negativní vliv má také odstraňování trouchnivějících kmenů, pařezů a starých stromů, které jsou nezbytné pro vývoj larev.

Mnoho lokalit výskytu roháče je dnes územně chráněno. Druh se však často vyskytuje i v parcích, alejích a historických zahradách, kde je klíčové zachovávat staré a odumírající stromy. Bez cílené ochrany těchto biotopů by mohl tento ikonický a mimořádně půvabný brouk z naší přírody postupně vymizet

krajník pižmový, Calosoma sycophanta (Linnaeus, 1758) 
Čeleď: Carabidae – střevlíkovití

Popis

Krajník pižmový patří k největším a nejnápadnějším zástupcům střevlíkovitých brouků. Délka těla dosahuje 18–35 mm. Zbarvení je výrazně kovově lesklé a do jisté míry proměnlivé. Hlava a okraje štítu jsou nejčastěji modré, krovky mají zlatozelený až zelenomodrý odstín s červeným nebo měděným kovovým leskem. Spodní strana těla je tmavě modrozelená.

Typickým znakem jsou nápadně vystouplé oči, které přesahují obrys hlavy, a široký štít i krovky. Tykadla a ostatní přívěsky jsou černé. Na rozdíl od většiny střevlíkovitých je krajník pižmový výborný letec a dokáže aktivně vyhledávat potravu i na větší vzdálenosti.

Rozšíření

Druh je rozšířen v celé Evropě, dále zasahuje přes Malou Asii a Střední Asii až do Číny a na Sibiř. Vyskytuje se také v severní Africe. V minulosti byl záměrně introdukován do Severní Ameriky jako biologický prostředek proti škůdcům lesních porostů.

V České republice se vyskytuje lokálně především v nížinách a pahorkatinách, jen výjimečně proniká i do vyšších poloh. V Čechách je poměrně vzácný a omezený na několik oblastí (např. České středohoří, Polabí, okolí Prahy). Na Moravě je rovněž lokální, častější výskyt je zaznamenáván zejména na Břeclavsku a Znojemsku. Při přemnožení listožravých housenek však může být přechodně velmi hojný.

Biologie a ekologie

Dospělci se objevují od května do srpna. Nejčastěji obývají listnaté a smíšené lesy, ale lze je nalézt i v parcích, zahradách či remízech. Dospělci i larvy jsou aktivní draví predátoři, kteří loví ve dne i v noci. Kořist vyhledávají nejen na zemi, ale i na kmenech stromů, v korunách a na keřích.

Krajník pižmový se specializuje především na lov housenek a kukel motýlů, ale nepohrdne ani jinými bezobratlými. Významnou složkou potravy jsou housenky škodlivých druhů, zejména z čeledí bekyňovitých (Lymantriinae) a hřbetozubcovitých (Notodontidae). Mezi nejčastější kořist patří bekyně velkohlavá (Lymantria dispar) a bourovčík toulavý (Thaumetopoea processionea).

Při housenkových kalamitách se mohou brouci i jejich larvy vyskytovat ve velkém množství. Krajník pižmový je považován za velmi účinného přirozeného regulátora lesních škůdců – dospělý brouk dokáže během jediné sezóny ulovit až 400 housenek, larva přibližně 40.

Páření probíhá v květnu a červnu. Samičky kladou vajíčka do půdy, kde se následně vyvíjejí larvy i kukly. Larvální vývoj trvá přibližně 1–2 měsíce. Dospělci se dožívají 2–3 let a přezimují v půdě v hliněné komůrce. Typickou obrannou reakcí dospělců je vylučování zapáchající tekutiny z ústních orgánů, která slouží k odrazení predátorů.

Zajímavosti

• Latinské druhové jméno sycophanta lze volně přeložit jako „pronásledovatel“, což odkazuje na aktivní a vytrvalý způsob lovu.

• Krajník pižmový byl jedním z prvních brouků cíleně využívaných v biologické ochraně lesa proti housenkovým kalamitám.

• Na rozdíl od většiny střevlíkovitých se často pohybuje vysoko na stromech a je schopen rychlého letu mezi jednotlivými porosty.

Ohrožení a ochrana

V České republice je krajník pižmový chráněn zákonem jako ohrožený druh a v Červeném seznamu bezobratlých je veden v kategorii „zranitelný“ (VU). Největší hrozbu představuje nevhodné lesní hospodaření, zejména rozsáhlé holoseče, tvorba stejnověkých porostů a používání chemických přípravků proti hmyzím škůdcům.

Za nejvhodnější formu ochrany je považováno zachování a obnova pestrých, nestejnověkých a druhově bohatých listnatých lesů, které poskytují dostatek potravy i vhodných mikrostanovišť pro vývoj všech vývojových stadií tohoto nápadného a ekologicky významného brouka.

Tesařík alpský (Rosalia alpina)
čeleď: Cerambycidae - tesaříci

Tesařík alpský, patří k nejatraktivnějším a zároveň nejohroženějším druhům evropské entomofauny. Tento nápadně zbarvený brouk je zástupcem čeledi tesaříkovitých (Cerambycidae), která je jednou z druhově nejbohatších čeledí brouků vůbec. Přestože areál rozšíření tesaříka alpského sahá od západní Evropy přes střední Evropu až po Kavkaz a Malou Asii, ve většině oblastí svého výskytu je považován za vzácný a ohrožený druh. Vědecky jej popsal švédský přírodovědec Carl von Linné již v roce 1758.

Tesařík alpský je poměrně velký brouk s protáhlým, štíhlým tělem, které dosahuje délky přibližně 15 až 38 mm, výjimečně i více. Charakteristickým znakem jsou dlouhá, dozadu zahnutá tykadla, podle jejichž délky lze snadno rozlišit pohlaví. Samice mají tykadla přibližně stejně dlouhá jako tělo, zatímco u samců dosahují až dvojnásobku tělesné délky.

Zbarvení krovek je velmi nápadné a nezaměnitelné. Modrošedý základ pokrývají nepravidelné černé skvrny, jejichž tvar i počet jsou značně variabilní. Tykadla jsou článkovaná, jemně ochlupená a střídavě modrošedá a černá. Díky tomuto kontrastnímu zbarvení je tesařík alpský jedním z nejlépe rozpoznatelných druhů našich brouků. V dospělosti je poměrně pohyblivý – dobře běhá po kmenech stromů, lesních cestách i mýtinách, a lze jej proto někdy spatřit i na zemi.

Dospělí jedinci se v přírodě objevují zpravidla od června do září. Typickým biotopem jsou především staré, přirozené bukové lesy, ale také pastviny s roztroušenými bukovými solitéry či remízky s odumírajícími kmeny. Právě trouchnivějící dřevo starých stromů je klíčové pro vývoj larev.

V našich podmínkách je buk lesní (Fagus sylvatica) prakticky jedinou dřevinou, ve které larvy tesaříka alpského úspěšně prodělávají vývoj. Existují sice ojedinělé zprávy o malé populaci vyvíjející se na jilmech v oblasti soutoku Dyje a Moravy, tyto případy jsou však výjimečné. Samičky kladou vajíčka do odumřelého bukového dřeva, které musí mít optimální vlhkost a být dostatečně osluněné. Takové podmínky se vyskytují především v zachovalých, člověkem málo ovlivněných bučinách, kde není mrtvé dřevo systematicky odstraňováno.

Na území České republiky je výskyt tesaříka alpského doložen například v Bílých Karpatech, Chřibech, Českém středohoří, Polabí, Českém ráji, na Šumavě a na několika dalších izolovaných lokalitách. Mimo naše území se vyskytuje také v Alpách, na Kavkaze a poměrně hojně v Karpatech na Slovensku a v Rumunsku, kde obývá bukové lesy přibližně od 500 metrů nad mořem. 

Tesařík alpský je považován za významný indikátor zachovalých lesních ekosystémů s dostatkem starých stromů a mrtvého dřeva. Jeho ochrana je proto úzce spjata s ochranou přirozených bukových lesů a tradičního, šetrného hospodaření v krajině.

Chrobák velký (Geotrupes stercorarius) je druh vrubounovitého brouka, který se vyskytuje v širokém spektru stanovišť od nížin až po horské oblasti. V rámci svého areálu rozšíření může vystupovat do nadmořských výšek přibližně 2 300 metrů. Nejčastěji se s ním setkáme na loukách a pastvinách bohatých na živočišné výkaly, avšak nevyhýbá se ani lesním prostředím. Zde upřednostňuje lesní cesty, světlé okraje lesa a mýtiny.  

Potravní nároky chrobáka velkého jsou úzce spjaty s jeho koprofágním způsobem života. Nejvíce vyhledává koňský trus, ale využívá také kravské výkaly a trus dalších savců. Vedle toho se živí i tlejícím rostlinným materiálem, shnilými houbami a jinými rozkládajícími se organickými zbytky. Tyto zdroje potravy jsou nezbytné zejména pro vývoj larev.

Chrobák velký je známý svou vyspělou péčí o potomstvo. Dospělci hloubí v půdě svislé chodby dlouhé až 50 centimetrů, z nichž vybíhají kratší postranní chodbičky o délce až 20 centimetrů. Tyto postranní komůrky jsou pečlivě vyplněny výkaly, do nichž samička klade jednotlivá vajíčka. Po nakladení jsou vstupy do chodbiček uzavřeny rovněž trusem, čímž je larvám zajištěna ochrana i dostatek potravy.

Larvy se vyvíjejí zpravidla jeden rok, avšak za nepříznivých podmínek se může jejich vývoj prodloužit na dva až tři roky. Díky tomuto způsobu života patří chrobáci velcí mezi velmi užitečné organismy – přispívají k rozkladu výkalů, fungují jako „sanitáři“ přírody a zároveň zlepšují strukturu půdy jejím provzdušňováním. Po dokončení larválního vývoje se jedinci kuklí a následně se líhnou dospělí brouci. Ti však zůstávají v půdě přes zimu a na povrch vycházejí až na jaře následujícího roku. Aktivně létají nízko nad zemí a vyhledávají čerstvé kupky trusu, u nichž se shromažďují další jedinci.

Areál rozšíření chrobáka velkého zahrnuje téměř celou Evropu, Malou Asii a rozsáhlé oblasti Asie až po Japonsko. V přírodě se s tímto druhem můžeme setkat především od dubna do července, výjimečně až do srpna.

Chrobák velký (Geotrupes stercorarius)

Základní charakteristika druhu

Chrobák velký (Geotrupes stercorarius) je nápadný druh brouka z čeledi chrobákovitých (Geotrupidae), který patří mezi největší a nejznámější zástupce této skupiny ve střední Evropě. Dospělci dosahují délky přibližně 18 až 30 mm a vyznačují se robustním tělem s kovově lesklým povrchem, nejčastěji černým s modravým nebo fialovým nádechem. Typickým znakem jsou silné nohy přizpůsobené k hrabání a výrazná schopnost pohybu v půdě, což odráží jeho podzemní způsob života.

Systematické zařazení a rozlišení od podobných druhů

Druh Geotrupes stercorarius náleží do řádu brouků (Coleoptera) a čeledi Geotrupidae. Od příbuzných druhů, jako je chrobák lesní nebo chrobák hnědý, se liší především velikostí, zbarvením a ekologickými nároky. Charakteristické jsou také rýhované krovky a masivní stavba těla, díky níž je snadno rozpoznatelný i pro laickou veřejnost.

Výskyt a stanoviště

Geografické rozšíření

Chrobák velký je rozšířen v téměř celé Evropě, od nížin až po horské oblasti. Vyskytuje se rovněž v částech západní a severní Asie. V České republice patří mezi běžné druhy, i když lokálně může jeho početnost kolísat v závislosti na způsobu hospodaření v krajině.

Typická stanoviště

Nejčastěji obývá lesy, lesní okraje, louky, pastviny a parky, kde je dostatek organické hmoty, zejména trusu velkých savců. Upřednostňuje půdy, které nejsou příliš suché ani extrémně utužené, protože v nich snadno vyhrabává hluboké chodby.

Způsob života a rozmnožování

Potrava a aktivita

Chrobák velký je saprofágní druh, který se živí především trusem býložravců, rozkládajícími se rostlinnými zbytky a houbami. Aktivní je hlavně za soumraku a v noci, kdy často přilétá ke zdrojům potravy. Díky dobrým letovým schopnostem dokáže rychle vyhledat čerstvý trus i na větší vzdálenost.

Rozmnožování a vývoj

Rozmnožování probíhá v půdě, kde dospělci vyhrabávají svislé chodby vedoucí do hnízdních komůrek. Do nich je zatahován trus, který slouží jako potrava pro larvy. Samice klade vajíčka přímo do připravených zásob a larvy se vyvíjejí skrytě v půdě. Vývojový cyklus je poměrně dlouhý a může trvat i jeden až dva roky v závislosti na podmínkách prostředí.

Ekologický význam

Úloha v půdním ekosystému

Chrobák velký má zásadní význam pro zdraví půdy. Zatahováním trusu do hloubky podporuje koloběh živin, zlepšuje strukturu půdy a napomáhá její provzdušnění. Tím přispívá ke zvýšení úrodnosti a k rozkladu organické hmoty, což je důležité pro fungování lesních i zemědělských ekosystémů.

Vztah k ostatním organismům

Larvy i dospělci jsou součástí potravních řetězců a slouží jako potrava pro ptáky, drobné savce a některé obratlovce. Přítomnost chrobáka velkého je často považována za ukazatel relativně zachovalého prostředí s dostatkem organických zdrojů.

Ochrana a ohrožení

Faktory ohrožení

Přestože chrobák velký není v současnosti považován za kriticky ohrožený druh, negativně na něj působí intenzivní zemědělství, úbytek pastvy a používání veterinárních léčiv, která se vylučují trusem hospodářských zvířat. Tyto látky mohou mít toxický účinek na larvy i dospělce.

Význam ochrany druhu

Zachování populací chrobáka velkého je důležité z hlediska udržení přirozených půdních procesů. Podpora extenzivní pastvy, šetrné hospodaření v krajině a ochrana mozaikovitých biotopů přispívají k dlouhodobé stabilitě tohoto druhu.